Kapitola XXXIX – První výročí
Usrkávám kafíčko, cpu do sebe koblihy a přemýšlím, co se to vlastně za poslední rok v mém životě odehrálo. Je dvanáctého října a přesně před rokem jsem v tuto chvíli seděl ve vlaku do Prahy, abych pak večer odletěl za dobrodružstvím na Zelený ostrov. Irsko se stalo mým novým domovem. Pomalu, ale jistě, jsem si přivykl zdejším mravům – ne, nepřebral jsem je, naštěstí. Dá to hodně práce a zároveň si člověk uvědomí, jak se v té České kotlině měl dobře.
Asi by se hodilo rekapitulovat, co jsem tady vlastně za tu dobu zvládl, čeho jsem dosáhl, co se mi povedlo a co jsem naopak „podělal“. Ale neudělám to. Nemám to rád. Žiju tak, abych pak mohl říct, že toho nelituju. Nespořím si na důchod (alespoň prozatím 
), neodkládám si na horší časy. Vždycky jsem se o sebe dokázal postarat, i když ne vždy to bylo jednoduché…
Ale co! Jsem naživu, mám kde bydlet, mám práci, mám přátele a v neposlední řadě mám mámu, sestry a jejich prťavé ratolesti, zkrátka rodinu, místo, kam se můžu kdykoliv vrátit.
Co bude dál? Těžko říct. Na konci září jsme se se šéfem domluvili na dalším období a formě spolupráce, což s sebou přineslo i zvýšení příjmu. Snad konečně začnu jezdit po ostrově a fotit a fotit a fotit Léto tu sice nedopadlo kdovíjak dobře, ale podzim jakoby se to všechno snažil napravit. Posledních pár dní je tady opravdu nádherně a odpolední sluníčko, nízko nad horizontem, dává všemu velmi zvláštní atmosféru. V té chvíli se vždy zahledím a začnu snít… K dokonalosti prožitku už jen chybí někdo, s kým bych toto všechno sdílel.
No. Tak snad abych zase začal něco dělat, že? Za nedlouho se vrátí šéf z obchodní schůzky, tak si asi bude chtít zase povídat. Můj šéf je vůbec takový „zvláštní“. Ale vypadá to, že jsem si za tu dobu stihl získat jeho důvěru a tak spolu občas zajdeme na kafe nebo čaj, poklábosíme o tom, kdo koho venčí – jestli on psa, nebo pes jeho – prostě o různých obyčejnostech všedního života. A to je fajn…