Kapitola 66 – Dovolená jako nikdy – část první
Jednoho červnového dne jsme se zase se sestrou setkali na Skypu. Tlachali jsme o více i méně vážných věcech, rodině, životě tam i tady, když nás napadlo, že bychom mou dovolenou mohli rozpůlit na dvě části – na tu v Krnově a na tu v irském Dublinu. Že to bude dovolená, na kterou se nezapomíná, to bylo jasné. Že to ale bude dovolená až tak nezapomenutelná, to jsem netušil.
Aby to nevyznělo špatně, vždycky si dovolenou doma užívám. Je to příjemná změna, chvíle s naší povedenou rodinkou, odpočinek po dlouhých měsících stereotypního života, kafíčkování, vykecávání i o úplných blbostech a řádění s neteří a synovcem. Rád se vracím na místo „činu“, ale časem přijde hrůzné zjištění, že je to vlastně pořád stejné –i přesto však mám nemalý problém pokaždé, když zase odjíždím zpátky– a chce to něco jiného. Krnov je malé město na jakékoliv dobrodružství a mí přátelé, které bohužel moc často nevídám, jsou rozuteklí po různých koutech rodné hroudy, nebo i v zahraničí.
Tu noc z pondělí na úterý jsme nespali. Vlak jel ve tři ráno a tak nám přišlo zbytečné se o nějaké spaní vůbec pokoušet. Ještě v jednu v noci jsem se sprchoval, abych se aspoň trochu probral. Sestra na chviličku „vytuhla“ u televize. I tak jsme celí natěšení v půl třetí naskočili do taxíku –mimochodem jsme dostali pěknou slevičku, což byl příjemný začátek celodenního trmácení- a jeli jsme. Na nádraží jsme si málem natloukli nosy o zamčené dveře nádražní budovy. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Naštěstí jsme našli nenápadnou cedulku s otvírací dobou. Ulevilo se nám, pro nádražáky začínal den patnáct minut před odjezdem prvního spoje. A tím jsme jeli my dva.
Aaaa, už sedím v autobusu z centra. Mám to trochu komplikovanější. Při cestě z práce musím nejprve do centra a pak z centra k nám do Palmerstownu a ráno zase z Palmerstownu do centra a druhým autobusem do Rathfarnhamu. Prostě dopravní krize, ale dokud si konečně nekoupím to kolo, jiné to nebude. No, zpátky k cestování…
Ve vlaku jsme podřimovali. Byla ještě tma, tak byla kontrola očních víček zevnitř o něco snadnější. Navíc byl vlak –i přesto, že jel jediný vagon, tedy vlastně lokomotiva– víceméně prázdný po celou dobu cesty. Na cestě z Olomouce do Prahy už byla situace trochu horší, ale i to jsme přežili. Hned po rozjezdu jsme prchali do restauračního vozu. No, vypadal jako z doby dávno minulé. Chmurné osvětlení, strohá výzdoba, pokud se tomu tedy vůbec dalo tak říkat. V kuchyni obtloustlý kuchtík a na „placu“ ženská od rány. Objednali jsme si snídani. Nebylo to nejhorší, jenom strávit kafe bylo o něco složitější než obvykle. Po snídani jsme se vrátili do „našeho“ kupé, kde jsme se ocitli pod dohledem jednoho ze spolucestujících. Byl to zvláštní „týpek bez divokýho hára“, zato s prasečím ksichtem a ostrýma očima. Před svým odchodem se postavil a před mou sestrou si „na férovku“ rozepl kalhoty, aby si do nich zasunul košili. A celou tu dobu se upřeně díval před sebe. No, byli jsme rádi, že vypadl…
Cestu z pražského nádru –kde jsme dlouhou dobu naháněli toalety v nouzi nejvyšší– vynechám, protože se během ní nic mimořádného nestalo.
Konečně letiště. Vždycky, když se němu přiblížím, zatají se mi dech. Je to jedno z těch míst, kde bych vydržel stát a sledovat místní cvrkot po nekonečně dlouhé hodiny. Jediným problémem byl fakt, že v té době zrovna probíhala pravidelná údržba ranveje, která je přímo viditelná z veřejně přístupné terasy mezi terminálem jedna a dva. Přišli jsme tak o možnost kochati se odlétajícími a přilétajícími letadly nejrůznějších tvarů a barev. Tohle malé zklamání –které možná bylo jen moje– jsme si vykompenzovali parádní hostinou v nejmenovaném podniku s rychlým občerstvením.
Poznámka na okraj: právě projíždím kolem parku, kde se dnes koná koncert Coldplay. Proudí tudy davy lidí, autobusy mají problém s parkováním a jedno z místních rádií tady vyřvává na plné pecky.
A pak už tradá k letadlu. Let sám o sobě měl jen pár téměř nepostřehnutelných hopsavých chvilek, přesto jsem v hloubi duše očekával různé reakce ze strany mé sestry, která v éru seděla úplně poprvé. Startovali jsme. Letadlo nás tahem svých motorů zatlačilo do sedaček a… A nic. Se sestrou to ani nehlo. Jenom fascinovaně koukala z okýnka a užívala si pohledu na -pod námi mizející- zem. Přistání nebylo nejklidnější a hlavně jeho „tečka“ byla docela drsná. Byla tak drsná, že i letuška, která nás vítala v Dublinu, mluvila velmi rozechvěným hlasem a nebyla ani v tu chvíli schopna říct nám správný čas. A moje sestra? Nic. „Čekala jsem, že to bude horší“, řekla s tak ledovým klidem až mě skoro mrzelo, že jsme po cestě nevlítli do nějaké pořádné turbulence. Ach jo…
A další poznámka na okraj: Táhneme se jako „to ono“. Jsem tak maximálně v půli cesty z centra domů a nevypadá to, že by se to nějak v nejbližších chvílích změnilo. K čertu s Coldplay!
Ještě týž den jsme po příletu zvládli první vlnu náletů na obchody v centru. Blbinky pro prcky, deka pro návštěvnici, nějaký ten hadřík pro sestru a nové boty pro oba. Ty, co jsme měli na sobě, hned po výstupu z letadla selhaly a my měli nohy mokré až na kost. Inu, Irsko v celé své kráse.
Celodenní pouť jsme zakončili ve společnosti spolubydlících v chatičce na dvorku, necelou dvackou piva, nějakým dalším bumbáním a několika krabičkama cigaret. Bylo to parádní, jenom kdybych neusnul při povlíkání té nové deky, tak bych se vůbec nezlobil.
Dny utíkaly jako voda. Stihli jsme projet spoustu míst kolem Dublinu. Pohoří Wicklow, vodopády u Enniskerry, pláž v Killiney a přístavní Dún Laoghaire [čti dan líry]. Mezi tím jsme se ve 4D kině projeli vesmírem, vychlastali jsme hektolitry kávy a hlavně jsme masírovali své bránice. A celé to cestování bylo „zcela zdarma a bezplatně“, za což se dotyčnému hluboce klaníme, uctíváme jej, s bázní vyslovujeme jeho jméno a modlíme se k němu. To by stačilo, ne?
Tady jsou nějaké ty fotky. Nikoho z nás na nich ale nehledejte. A pokud tam někoho najdete, tak jedině zezadu. Ctím soukromí rodiny a přátel…
[nggallery id=2]
Pokračování příště…
test Filed under Milý deníčku... | Tags: Deníček | Comment (0)