Kapitola 82 – Poslední…

Rozhodl jsem se s Mým deníčkem skoncovat. Žádné nové příběhy, žádná nová zamyšlení, žádná kapitolka navíc. Není o čem psát. Navíc v poslední době ani nemám chuť se o cokoliv dělit. Zřejmě jsem dospěl k momentu, kdy rád vnímám události pro to, jaké jsou a ne pro to, zda budou sloužit jako “dobrý matroš” na můj blog. Tuto dovolenou jsem dokonce nechal “doma” i foťák. Vzal jsem jen kameru. Ta není tak omezující a natočit si dovádějící neteř se synovcem má něco do sebe. Když je mi někdy smutno, prostě si pustím video, kde ti dva řádí ostošest a jsem zase v pohodě.

Taky bych můj život rád začal navigovat jiným směrem. Je čas se chystat zpět na rodnou hroudu. Čekají mě dva roky snažení. A taky příprav na další z radikálních změn v mém životě.

Ale je to zvláštní. Když jsem odlétal do Irska, bylo to s vědomím, tedy spíše rozhodnutím, tam zůstat po zbytek života. Je to krásná země a i přes mnohé nedostatky dokáže přátelskostí “domorodců” přesvědčit k dalším a dalším návštěvám. Jenže, doma je doma a musím se přiznat, že mě to tam pořádně táhne.

Asi je to bláznovství. Mám skvělou práci, skvělého šéfa a svým způsobem si rozumím i s kolegyněmi, které mají na spoustu věcí kolem poměrně osobité názory. Taky bydlím se skvělými spolubydlícími. Až na občasnou “ponorku” jsme strašně v pohodě a kdybych v “něj” věřil, děkoval bych “mu”, že jsem měl tak obrovské štěstí. Už to ale v říjnu budou čtyři roky a já bych rád zase jinam. Domů.

Nevím, co po návratu budu dělat. Na tyto myšlenky je zřejmě ještě času dost. Jedno je jasné. Udělám si tak čtvrt roku prázdniny. Budu sondovat, co by se kde dalo udělat. A třeba budu snovat plány na vlastní podnik. A navštívím všechny své přátele. Docela jsem je zanedbával. Pokaždé, když jsem byl doma, nebylo moc času se s kýmkoliv z nich sejít a třeba někam zajít na večeři anebo si připomenout mladá léta. A taky se chystám do plně pohyblivého letového simulátoru Airbusu A320. Byl jsem už v 737 od Boeingu, ale Airbus je Airbus.

***

Před asi hodinou jsem dorazil do Prahy. Tady strávím zbytek dne. Za zhruba hodinu mám spicha s “Přecedou”. Je to bývalý kolega a skvělej chlap. Nikdy mě nenechal ve štychu. Vlastně to byl on, kdo mě před Irskem stěhoval z Prahy do Krnova. Pracovali jsme spolu na internetovém oddělení u nejmenované letecké společnosti. Bylo to parádních pět let. Ale jak to tak bývá, když něco vypadá příliš ideálně, zákonitě se objeví něco, co ten ideál smete. A stalo se. Škoda. Rádi jsme chodili na letiště. Jen tak. Dát si kafe, nebo třeba fotit letadla. Měli jsme oba přístup do neveřejné zóny, tak jsme machrovali

No a večer mám další rande. Tentokráte s mou kamarádkou. Tu jsem taky poznal u oné letecké společnosti. Tehdy byly přepážky prodeje letenek hned naproti mé kanceláři. Skoro dva roky jsem kolem všech těch slečen a dam chodil jako myš. A teprve až když se naše oddělení stěhovalo jinam, dali jsme se do hovorů. Občas dosti nevšedních. Po dalších pár letech mi jedna z nich řekla: ”Když jsi sem nastoupil, byl jsi takový ten tichý kluk odněkud z venkova. A teď je z tebe ukecanej chlap!”  Tak nějak to bylo. Mělo to vyznít tak, že Praha kazí povahu Nejhorší je na tom to, že měla pravdu.

A zítra zase Dublin. Naštěstí to letí až po půl druhé odpoledne, tak nemusím nějak zvláště spěchat na letiště. Mám v sobě smíšené pocity. Rád bych už zůstal tady, ale nemůžu. Nemám v podstatě nic, s čím bych mohl začít znovu žít. Až na mé ideály. Z těch ale asi nájem nezaplatím…

***

Třicet osm tisíc stop nad mořem, pode mnou souvislá vrstva mraků, takže není vůbec nic vidět. Odlet byl poněkud rozpačitý, už je ale klid a já čekám na hrnek kávy. Tedy kelímek. Hrnky na palubách letadel už jsem neviděl od doby, kdy padla “dvojčata” v New Yorku. Je to škoda, běžné nádobí s logem letecké společnosti celé to létání pozvedávalo na poněkud jinou, nadpozemskou úroveň. Dnes jsou to jen papírové kelímky a plastové příbory. Nemluvě o tom, že za cokoliv dost nezdravě zaplatíte. Inu, co naplat, nová doba. Snad se to jednou vrátí ke starému.

Tento let je tak trochu výjimečný. Na palubě irského nízko nákladového dopravce sedí i dvě čety palubního personálu mého bývalého zaměstnavatele. Je to nádherný pohled. Na letušky i piloty. Myslím, že letí jako náhradní posádka na charterový let někam na ostrovy. Létají tak pro některé irské cestovní kanceláře. Docela jim závidím.

Právě jsme vystoupali do naší letové hladiny. Nálada se uvolňuje, křečovité výrazy na některých tvářích dostávají něžnější obrysy. Na palubě voní káva a teplé jídlo. Je to ta část letu, kterou mám nejraději. Jasně, není nad pořádné zatlačení do sedačka, když to piloti při odletu nakopnou! Naopak úplně nesnáším přistání, údajně nejrizikovější fázi z celého letu.

***

Mám před sebou už jen tři dny volna. Ne že by mě to nějak zvláště těšilo. Po téměř půlměsíční dovolené si člověk I odvykne od zaběhnutého stereotypu a jen myšlenka na to, že se to k němu brzy vrátí, je poněkud pochmurná. Jsem zvědav, co mě v pondělí překvapí.

Málem bych zapomněl. Můj počítačový park prodělal (opět) radikální změnu (poslední, zato zásadní). Můj iMac už se odstěhoval do Anglie, zrovna tak brzy odletí i notebook, který jsem si koupil za prémie před rokem. Nahradil je MacBook Pro. Jsem z něj unešen. A nejen já Jen kdyby ta kurýrní firma konečně vyzvedla to, co měla vyzvednout už minulé pondělí. Irové… Mají všechno “na salámu” a takhle to dopadá.

***

Mraky pod námi se protrhávají. Bohužel. Až teď jsem si totiž uvědomil, jak vysoko vlastně letíme. Obvykle je to kolem deseti kilometrů, dnes je to o kilometr a půl více.

Tak. A jde se odpočívat. Kafe je téměř studené a z ťukání na klávesnici ve stísněném prostoru nedělá moc dobře mým zádům…

test Filed under Milý deníčku... | Komentáře nejsou povoleny