Kapitola 84 – Další ráno za malou louží

Je krásné ráno. Pravda, trochu mrzne, až se mi od pusy kouří. Ale jinak sluníčko, bezvětří, kotel kafe a přední sedačka v horním patře autobusu. Je s podivem, že pokaždé, když sedím ve „dvoupatráku“, dostaví se doslova záplava myšlenek. Hmmm…

Včerejší večer se nesl v duchu velmi poklidném. Zavřený ve svém pokoji, se skleničkou dobrého červeného vína v ruce a oblíbeným seriálem na displeji mého Macíka. Jen párkrát jsem vylezl ven na společenské provětrání se spolubydlícími. Jinak nic. Prostě volno, relax, útlum. Po dlouhé době. Po několika večerech strávených napravováním počítačových přehmatů mých kolegyň v jedné z našich poboček jsem neměl v podstatě co na práci.

Máme tu září a na mém českém účtu se objevily první úspory. Byl to super pohled. Snad se to bude pravidelně rozrůstat, abych za ty dva roky měl na slušný začátek až se vrátím z Irska domů. Tak přemýšlím, kolikátý začátek už to bude. Možná radši nepřemýšlet.

Ta slečna (nebo paní) řidička jede jako ďábel Dneska budu v práci opravdu brzo. Snad až nezdravě brzo. Aaaaa, vypadá to, že naší zběsilé jízdě udělalo konec popelářské auto. Pajáááááda!

Pokud se nepletu, tak by se dneska měla po delší dovolené vrátit šéfka naší kanceláře. Ta se asi bude divit, jak tam ty dámy během její absence opět zvlčely. Už aby je zase srovnala do latě. To se nasměju

Ale stejně ten čas letí. Pořád si živě pamatuju své první zaměstnání. Byl jsem tam dva roky. Pak jsem se odstěhoval na pět let do Prahy a teď už končím čtvrtý rok v Irsku. Jedenáct let uteklo jako voda. Ale s tím, jak jsem si řekl, že se za dva roky vracím domů, se to zase začalo nějak táhnout…

test Filed under Milý deníčku... | Tags: Deníček | Komentáře nejsou povoleny