Milý deníčku… na i-dave.com

Ha! Přesně měsíc! Přesně měsíc jsem sem nic nenapsal. Jsem sem. Čeština je občas důkazem své vlastní zvrhlosti. Takhle komplikovat lidem život. Ale což, jinak to nebude. Aspoň do doby, než zanikne. Ale to bude trvat hodně dlouho. Už teď však pozoruju náznaky „poangličťování“, a to hlavně u poměrně početné skupiny lidí, jež své životy vložila do rukou zemí za hranicemi rodné hroudy. No food, no plastic, no problem… pokračování >>

Ani se mi nechce věřit, že už je zase další měsíc v háji. Nedávno leden, už máme květen a poslední zápisek do deníčku se „pyšní“ datem přes měsíc starým. Za tu dobu jsem si stihl koupit kolo, nabourat ho, opravit ho a našlapat na něm přes dvě stě kilometrů. Taky jsem v tomto mezidobí dostal lehce přidáno – naštěstí je řeč jen o platu, práce je totiž stále stejná nezvladatelná hromada. A stal jsem se o rok moudřejším. V mnoha ohledech bohužel, ale v mnohem více ohledech bohudík. A pořídil jsem si novinku od firmy s nakousnutým jablkem v logu. A taky jsem předal doménu milydenicku.cz někomu, kdo s ní má velké plány. A taky a taky, prostě je toho hromada… pokračování >>

Po pěti dnech volna jsem byl opět donucen vstávat dříve než ve dvanáct. Dnes navíc ještě o hodinu dříve. Moje sestra se po dlouhých -a já doufám, že příjemně strávených- devíti dnech odebrala zpět do „jámy lvové“ a já do práce. Prší, v kanceláři je poněkud šero a k tomu všemu nám nefunguje připojení k internetu. Kromě pěti plateb (z toho dva bankovní převody, které se pro nespojení se světem nekonají) tak vlastně nemám co dělat, snad až na psaní této kapitolky. pokračování >>

Ono „bylo nás pět“ jsem už možná použil pro jednu z dřívějších kapitolek Mého deníčku, ale co naplat. Jedině toto totiž přesně vystihuje realitu posledních dní u nás v cestovce. I když nás vlastně bylo šest, ale kdo by to počítal Má drahá kolegyně dostala po dlouhých dvou a půl letech „padáka“. Svým způsobem jsem ji snad měl i rád. Asi tak pět minut z celého osmihodinového dne. Po jeho zbytek mě totiž neskutečně štvala svou národnostně motivovanou arogancí, prazvláštním stylem komunikace a naprostou neúctou k pravidlům… pokračování >>

Každý z nás to zažil. Vždy, když máme pocit, že už nás nemůže nic vykolejit, stane se to. Děláme věci zcela bez rozmyslu – prostě proto, že je děláme každý den. Automaticky. Prostě je děláme a tak nějak nevnímáme, co z toho nakonec vzejde. Ráno vstaneme, projdeme ranním rituálem a už si to šineme do práce, školy nebo na pracák. A stačí opravdová maličkost, která vás vykolejí tak dokonale, že si to nejprve neuvědomíte. Ale jakmile opět přepnete do „aktivního myslícího módu“, žasnete, jak se něco takového mohlo stát. pokračování >>

V naší malé cestovní kanceláři je po dlouhých měsících zase o něco živěji. Ekonomická krize a její dopady zřejmě v myslích místních lidí mírně odezněla a po pořádném šoku jakoby si uvědomovali, že je potřeba se s tím vším smířit a jít dál. A dovolené k Irům neodmyslitelně patří. Je to paráda zase všechny ty lidi vidět klábosit s naší „gardou“ slečen, paní a dam. Na druhou stranu je to i více na palici. Soustředit se v tom ruchu na cokoliv, u čeho je potřeba si uchovat chladnou hlavu, prostě nelze. A možná proto se v poslední době cítím tolik unaven a to i přesto, že jsem celý týden chodil -na můj vkus- docela brzo spát… pokračování >>

Je to už nějaká doba, co jsem do mého deníčku něco přidal. Dnes se mi však důvod k sepsání nové kapitoly přímo vetřel  do přízně. Je tu opět čas, kdy se všechny cestovní kanceláře, tour operátoři, vlivní, ale i obyčejní lidé setkávají na jediném místě, aby snili o své dovolené v Karibiku, aby si popovídali s těmi, které nějakou dobu neviděli a případně i navázali kontakty nové. Až potud je to nuda, co? pokračování >>

To jsem zase jednou přišel do práce, otevřu dveře a „prásk“. Ta nálada, která tady dnes mezi dámami panuje, mě „flákla“ přes můj ospalý obličej tak, že jsem se málem sesunul k zemi. „Ouuuuukeeeeeej,“ řekl jsem si. „Dneska tady bude opravdová zábava.“ Další facku jsem dostal v kuchyňce. A byla dost mrazivá. Nikdo se totiž neobtěžoval pustit naše malé topidlo. Radši jsem hned zmizel. Aspoň, že v kanceláři je docela teplo… pokračování >>

Minulý čtvrtek v noci přiletěla a dnes brzy ráno (je středa) zase odletěla. Řeč je o mé sestře. Bylo to jiné, bylo to příjemné a bylo to zatraceně krátké. Tedy jak pro koho, nebo spíše pro co. Spaní na gauči v obýváku má sice své kouzlo, ale má záda jsem o tom tak úplně nepřesvědčil. pokračování >>

Bylo mi naznačeno, že bych měl zase po dlouhé době něco napsat. A že prý si mám dát záležet, protože to předchozí povídání nebylo nic moc. No jo a kdo má pořád ty hlody vymýšlet, jako? Ach jo… pokračování >>