Během posledních pár měsíců se můj fotografický „park“ rozrostl o pár krásných kousků a další jsou na cestě.  Vlastně už mám takové malé mobilní foto studio. A zatím mě to baví. Říkám „zatím“, protože už za sebou mám jednu téměř tři roky trvající pauzu, kdy jsem foťák viděl jen z dálky. Prostě mě to tolik „nebralo“.

Je docela zajímavé, jak se to všechno vyvinulo. Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu až tak daleko. Vlastně jsem na půl cesty k hotovému fotografickému portfoliu. Pak už je jen kousek k tomu, abych se fotkou občas i živil. Víkendy, pozdní večery v týdnu. Dokonce mám pocit, že by tahle „otvírací“ doba vyhovovala spoustě potencionálních zákazníků

Fotím hlavně portréty, ale chtě bych se spíše věnovat módní fotografii. Tak nějak mě to láká. Je to prostě jiné než fotit hrníčky nebo strom za domem. Už mám za sebou pár foto sezení a řeknu vám, že je to pořádná dřina. A kdo si myslí, že mačkat spoušť je „lehárko“, tak to je na pěkném omylu. Po čtyřech hodinách ve fotoateliéru jsem mrtvola snad ještě více než po osmi hodinách účetní uzávěrky. Je to ale parádní zadostiučinění, když si na konci každého focení sedneme s fotografovanou osobou a dalšími účastníky „akce“ a řekneme si: „Ty jo! Dobrý fotky!“

Zatím to všechno provozuju jen jako nadšený fotoamatér. Některé výsledky ale dávají naději, že bych se tím snad i uživil. Posuďte sami (obrázky se otevřou do nového okna):

A protože těch fotek neustále přibývá, mám i své foto stránky, svůj Flickr profil a stránku na Facebooku – tady přišla na řadu ta sprostá sebepropagace z titulku této kapitolky

A co jinak? Jinak všechno při starém. Vlastně ne! Děly se hrozné věci u nás v cestovce. Hrozné pro někoho. Dobré pro mě. Jsme o dva lidi štíhlejší. Jedním z oněch nešťastníků byl i šéf naší pobočky v Limericku, po kterém jsem tímto zdědil část jeho povinností. Což je na jednu stranu docela „drsňárna“, vzhledem k tomu, že jsem nestíhal už předtím, na stranu druhou mám aspoň jistotu, že mě šéf jen tak „nevyleje“ ze zaměstnání.

No, dovedl bych si vlastně i představit, že jsem nezaměstnaný člověk Registroval bych se na pracáku, pobíral podporu v nezaměstnanosti a ještě bych dostal příležitost formalizovat svou vášeň pro fotografii na jednom ze státem placeném kurzu. Nemluvě o tom, kolik volného času bych najednou na to focení měl!

Tak. A dost žvanění. Jsem teď ve vlaku do Limericku. Ještě to vypadá na další dvě hodiny. Zatím je docela hezky, tak snad to vydrží celý den. Ale pochybuju. Zatím jsem nezažil den, kdy by v Limericku nepršelo nebo nebyl silný vítr a zima jak v Rusku. Nebo kombinace všeho dohromady. Nechápu, jak tam někdo může vůbec žít…

Vždycky (v době, kdy jsem propadl fotografii naplno, samozřejmě) jsem snil o tom, že si jednou pořídím malé fotostudio, ve kterém budu moct nerušeně experimentovat se světlem a předměty (i lidmi), které postavím před objektiv fotoaparátu. A je to tady. Světla by byla. Softboxy, děštníky, odrazné desky, prostě vše, co k onomu experimentování potřebuju. A tak jsem začal. Tady jsou první dva pokusy o produktovou fotku. Želbohu, malé fotostudio a příliš výkonná světla nejsou moc dobrou kombinací a tak na řadu přišla menší úprava v editoru fotografií. A právě na tu úpravu jsem dost nemehlo, tak to taky tak vypadá.

Sklenice vína

R2-D2 (astrodroid z Hvězdných válek)

Hlavně ta fotka sklenice s vínem by potřebovala poněkud vylepšit. Mám aspoň při dlouhých zimních večerech co študovat Jen kdyby mě to retušování různých nedokonalostí bavilo. Ach jo

***

V Irsku nedávno napadlo tolik sněhu, že ještě dnes jsou občas na chodnících pěticentimetrové nánosy zrádného ledu. Ačkoli se v tu chvíli doprava po celém ostrově v podstatě zastavila, byla to nádhera.

Irsko ve sněhu

A nejlepší na tom je, že nás to brzo čeká znova. Alespoň podle posledních předpovědí, které tady nejsou kdovíjak přesné

***

Jedna z našich bývalých spolubydlících prchla do jižní Ameriky. Já osobně prchnu akorát tak do práce a zpět. A poprvé, co jsem v Irsku, neletím ani po Vánocích domů.

***

No dobře, tak aspoň jedna dobrá zpráva. Čeká nás tady milá návštěva. Po Vánocích nás zase bude plný barák a chystáme se udělat pořádnou silvestrovskou párty. Už aby to bylo

Tak. Pane učiteli, už je čas! Je třeba se vzdělávat na poli retuše…

Právě sedím v kavárně, popíjím kafe a žužlám sendvič. Mám po zubaři. Tohle byla už čtvrtá návštěva. Léčba kanálku mě přijde celkově na nekřesťanských pět set euro. K mé spánkové deprivaci se tak přidává deprivace finanční. To pětikilo bych rozhodně utratil jinak. Možná jsem měl říct „vytrhnout“ a bylo by to za pětinu. Být ale úplně bez zubů krátce po třicítce, to opravdu nemám v úmyslu. Za oběť ale padlo Portugalsko, které jsem chtěl tento měsíc na pár dní navštívit. Škoda! Na druhou stranu, aspoň se jednou za čas dostanu takhle při sobotě do centra, které vlastně nevidím i dlouhé týdny. Myslím to opravdové centrum, ne ten okraj, kde přestupuju na autobus do práce.

Za nedlouho budu slavit jedno malé výročí. Začátek pátého roku pobytu v Irsku. Skoro se mi tomu neche věřit. Strašně to letí. V Praze jsem vydržel pět let. Kdo ví, jak dlouho vydržím na ostrově. Sice mám v postranním pruhu odpočet, který vychází zhruba na další dva roky, ale co tak sleduju situaci doma, není to ideální a návrat by mohl být poněkud bolestivý. Uvidíme. Třeba se stane zázrak a za ty dva roky bude všechno mnohem lepší. Jsem ale spíše pesimista…

Šéf byl touto skutečností zděšen. Nevěděl, co má dělat. Ani jsem od něj nic neočekával. Bylo to moje kolo a on nemohl za to, co se stalo. Bohužel jsme v tu chvíli nemohli najít ani jednoho zaměstnance bezpečnostní služby, abychom se aspoň zeptali, jestli je na toto naše obchodní centrum pojištěno. Ostatně, nebylo to poprvé, kdy bezpečáci nedělali to, co měli. No co už, asi s tímhle nic nenaděláme. Kolo ale nebylo to jediné, co mě tento týden pořádně rozpálilo.

V sobotu, tedy jen den po onom incidentu s kolem, se mi naprosto neuvěřitelným způsobem ozval zub. Byl to tentýž zub, který mi nezávisle na sobě léčili dva zubaři. Ten první to nějak zvládl tak, že jsem o tom zubu nevěděl dva roky. Druhý zubař to prostě zavřel a děj se vůle boží. A taky se děla. Prášky v podstatě nezabíraly. Místy jsem měl chuť probít se hlavou skrze zeď baráku. V úterý jsem tak byl u zubařky tady v Dublinu. Byl to drahý špás. A bude ještě dražší. Podle všeho mám chycený kanálek a celá léčba si vyžádá několik návštěv. Každá z těch návštěv stojí zhruba stovku. Euro, samozřejmě. Na její obranu ale musím říct, že od úterní návštěvy nemám se zubem problém. Nebolí, ani jinak se nehlásí o pozornost. Moje spolubydlící takové štěstí neměla…

Aby toho všeho nebylo málo, přidaly se k tomu problémy v práci. Snad je to jen mou celkovou únavou nebo něčím jako syndromem vyhoření. Prostě mě to v poslední době v práci šeredně nebaví. Své kolegyně je stále těžší snášet s úsměvem na rtech. Od doby, co přišla nová šéfka, původní dámy zlenivěly. Je jim všechno jedno. Ale přitom se pořád plácají po ramenou, jak jsou pro tu práci perfektní. Ponorka jak vyšitá. A já si nejsem jist, jak dlouho toto budu ještě schopen tolerovat.

Na druhou stranu, celá situace tady i jinde není zase tak úplně vhodná, abych se prostě sebral a šel pracovat jinam. A taky musím přiznat, že by to nebylo fér vůči mému šéfovi. Vděčím mu za mnohé. Ve spoustě situacích mi pomohl jak nejlépe uměl. Vlastně nebýt jeho, tak jsem pobyt v Irsku zkrátil na pouhé tři měsíce…

Včerejší večer se nesl v duchu velmi poklidném. Zavřený ve svém pokoji, se skleničkou dobrého červeného vína v ruce a oblíbeným seriálem na displeji mého Macíka. Jen párkrát jsem vylezl ven na společenské provětrání se spolubydlícími. Jinak nic. Prostě volno, relax, útlum. Po dlouhé době. Po několika večerech strávených napravováním počítačových přehmatů mých kolegyň v jedné z našich poboček jsem neměl v podstatě co na práci.

Máme tu září a na mém českém účtu se objevily první úspory. Byl to super pohled. Snad se to bude pravidelně rozrůstat, abych za ty dva roky měl na slušný začátek až se vrátím z Irska domů. Tak přemýšlím, kolikátý začátek už to bude. Možná radši nepřemýšlet.

Ta slečna (nebo paní) řidička jede jako ďábel Dneska budu v práci opravdu brzo. Snad až nezdravě brzo. Aaaaa, vypadá to, že naší zběsilé jízdě udělalo konec popelářské auto. Pajáááááda!

Pokud se nepletu, tak by se dneska měla po delší dovolené vrátit šéfka naší kanceláře. Ta se asi bude divit, jak tam ty dámy během její absence opět zvlčely. Už aby je zase srovnala do latě. To se nasměju

Ale stejně ten čas letí. Pořád si živě pamatuju své první zaměstnání. Byl jsem tam dva roky. Pak jsem se odstěhoval na pět let do Prahy a teď už končím čtvrtý rok v Irsku. Jedenáct let uteklo jako voda. Ale s tím, jak jsem si řekl, že se za dva roky vracím domů, se to zase začalo nějak táhnout…

Novej bejvák

O víkendu, který bezprostředně následoval po mém návratu do jámy lvové, jsme se se zbývajícím spolubydlícím rozhodli pro pár „drobných“ úprav v baráku. Chtěli jsme zbrousit a znovu nalakovat parapety u oken. A já si chtěl konečně vymalovat pokoj. No jo, když jsme ale skončili a podívali se kolem, dostal jsem nápad, který se vzápětí obrátil v hodně špatný vtip. Koukl jsem na podlahu u sebe v pokoji a rekl: „Tak když už máme tu brusku, tak bychom tady v tom pokoji mohli udělat i tu podlahu, ne?“ Spolubydlící, a v té době už i náš „rodinný přítel“, na mě mrkli a řekli: „Proč ne…“ Vsadím se ale, že kdyby věděli, že jim to zabere podstatnou část víkendu, řekli by spíše: „Trhni si nohou!“ Jsem za jejich nasazení vděčný, v sobotu se za odměnu ožerem.

Zrovna jedu do práce. Autobusem. To je vám vždycky taková směska různých vůni a „vůní“, že by jeden padl. Na druhou stranu se je většinou na co dívat. Kolemjedoucí auta, krásná příroda a „krásná příroda“ Jenom kdyby cílovou destinací nebyla moje kancelář, ale třeba kavárna na rohu u řeky. To by byla panečku šichta! Nicméně, práce je práce. Dnes bude o to složitější, že tam nebude ani nejvyšší z nejvyšších, ani šéfka kanceláře. Jen já a dvě dámy, jejichž průměrný věk bude někde kolem čtyřiceti a celková inteligence nepřesáhne IQ automatické pračky. Vypnuté… Jaj, kdyby tohle četly

No nic, jsem v centru. Pomalu balím a hledám kartičku na kafe. Dneska ji mám totiž zadarmo. I s čokoládou. Paráda…

Taky bych můj život rád začal navigovat jiným směrem. Je čas se chystat zpět na rodnou hroudu. Čekají mě dva roky snažení. A taky příprav na další z radikálních změn v mém životě.

Ale je to zvláštní. Když jsem odlétal do Irska, bylo to s vědomím, tedy spíše rozhodnutím, tam zůstat po zbytek života. Je to krásná země a i přes mnohé nedostatky dokáže přátelskostí “domorodců” přesvědčit k dalším a dalším návštěvám. Jenže, doma je doma a musím se přiznat, že mě to tam pořádně táhne.

Asi je to bláznovství. Mám skvělou práci, skvělého šéfa a svým způsobem si rozumím i s kolegyněmi, které mají na spoustu věcí kolem poměrně osobité názory. Taky bydlím se skvělými spolubydlícími. Až na občasnou “ponorku” jsme strašně v pohodě a kdybych v “něj” věřil, děkoval bych “mu”, že jsem měl tak obrovské štěstí. Už to ale v říjnu budou čtyři roky a já bych rád zase jinam. Domů.

Nevím, co po návratu budu dělat. Na tyto myšlenky je zřejmě ještě času dost. Jedno je jasné. Udělám si tak čtvrt roku prázdniny. Budu sondovat, co by se kde dalo udělat. A třeba budu snovat plány na vlastní podnik. A navštívím všechny své přátele. Docela jsem je zanedbával. Pokaždé, když jsem byl doma, nebylo moc času se s kýmkoliv z nich sejít a třeba někam zajít na večeři anebo si připomenout mladá léta. A taky se chystám do plně pohyblivého letového simulátoru Airbusu A320. Byl jsem už v 737 od Boeingu, ale Airbus je Airbus.

***

Před asi hodinou jsem dorazil do Prahy. Tady strávím zbytek dne. Za zhruba hodinu mám spicha s “Přecedou”. Je to bývalý kolega a skvělej chlap. Nikdy mě nenechal ve štychu. Vlastně to byl on, kdo mě před Irskem stěhoval z Prahy do Krnova. Pracovali jsme spolu na internetovém oddělení u nejmenované letecké společnosti. Bylo to parádních pět let. Ale jak to tak bývá, když něco vypadá příliš ideálně, zákonitě se objeví něco, co ten ideál smete. A stalo se. Škoda. Rádi jsme chodili na letiště. Jen tak. Dát si kafe, nebo třeba fotit letadla. Měli jsme oba přístup do neveřejné zóny, tak jsme machrovali

No a večer mám další rande. Tentokráte s mou kamarádkou. Tu jsem taky poznal u oné letecké společnosti. Tehdy byly přepážky prodeje letenek hned naproti mé kanceláři. Skoro dva roky jsem kolem všech těch slečen a dam chodil jako myš. A teprve až když se naše oddělení stěhovalo jinam, dali jsme se do hovorů. Občas dosti nevšedních. Po dalších pár letech mi jedna z nich řekla: ”Když jsi sem nastoupil, byl jsi takový ten tichý kluk odněkud z venkova. A teď je z tebe ukecanej chlap!”  Tak nějak to bylo. Mělo to vyznít tak, že Praha kazí povahu Nejhorší je na tom to, že měla pravdu.

A zítra zase Dublin. Naštěstí to letí až po půl druhé odpoledne, tak nemusím nějak zvláště spěchat na letiště. Mám v sobě smíšené pocity. Rád bych už zůstal tady, ale nemůžu. Nemám v podstatě nic, s čím bych mohl začít znovu žít. Až na mé ideály. Z těch ale asi nájem nezaplatím…

***

Třicet osm tisíc stop nad mořem, pode mnou souvislá vrstva mraků, takže není vůbec nic vidět. Odlet byl poněkud rozpačitý, už je ale klid a já čekám na hrnek kávy. Tedy kelímek. Hrnky na palubách letadel už jsem neviděl od doby, kdy padla “dvojčata” v New Yorku. Je to škoda, běžné nádobí s logem letecké společnosti celé to létání pozvedávalo na poněkud jinou, nadpozemskou úroveň. Dnes jsou to jen papírové kelímky a plastové příbory. Nemluvě o tom, že za cokoliv dost nezdravě zaplatíte. Inu, co naplat, nová doba. Snad se to jednou vrátí ke starému.

Tento let je tak trochu výjimečný. Na palubě irského nízko nákladového dopravce sedí i dvě čety palubního personálu mého bývalého zaměstnavatele. Je to nádherný pohled. Na letušky i piloty. Myslím, že letí jako náhradní posádka na charterový let někam na ostrovy. Létají tak pro některé irské cestovní kanceláře. Docela jim závidím.

Právě jsme vystoupali do naší letové hladiny. Nálada se uvolňuje, křečovité výrazy na některých tvářích dostávají něžnější obrysy. Na palubě voní káva a teplé jídlo. Je to ta část letu, kterou mám nejraději. Jasně, není nad pořádné zatlačení do sedačka, když to piloti při odletu nakopnou! Naopak úplně nesnáším přistání, údajně nejrizikovější fázi z celého letu.

***

Mám před sebou už jen tři dny volna. Ne že by mě to nějak zvláště těšilo. Po téměř půlměsíční dovolené si člověk I odvykne od zaběhnutého stereotypu a jen myšlenka na to, že se to k němu brzy vrátí, je poněkud pochmurná. Jsem zvědav, co mě v pondělí překvapí.

Málem bych zapomněl. Můj počítačový park prodělal (opět) radikální změnu (poslední, zato zásadní). Můj iMac už se odstěhoval do Anglie, zrovna tak brzy odletí i notebook, který jsem si koupil za prémie před rokem. Nahradil je MacBook Pro. Jsem z něj unešen. A nejen já Jen kdyby ta kurýrní firma konečně vyzvedla to, co měla vyzvednout už minulé pondělí. Irové… Mají všechno “na salámu” a takhle to dopadá.

***

Mraky pod námi se protrhávají. Bohužel. Až teď jsem si totiž uvědomil, jak vysoko vlastně letíme. Obvykle je to kolem deseti kilometrů, dnes je to o kilometr a půl více.

Tak. A jde se odpočívat. Kafe je téměř studené a z ťukání na klávesnici ve stísněném prostoru nedělá moc dobře mým zádům…

Tohle památné spojení na mě jednoho krásného dne vychrlil můj spolubydlící. Samo o sobě by to zase až takový „mentální“ dopad nemělo. Jenže když to přišlo od někoho, kdo bude rád až zase bude mluvit jen a pouze česky, celá „aféra“ nabyla nových, neuchopitelných rozměrů. A přitom šlo o nevinné konstatování, že do zelené popelnice opravdu žádné jídlo, ani plasty nepatří. Ale že je to srandista největšího kalibru, tak tam to „no problem“ prostě přihodil. Od té doby je toto spojení slyšet docela často…

Minulý víkend, vlastně celý minulý týden, se slavily narozeniny. Hned dvoje. A oboje v jednom domě. Bylo veselo, bylo hravo. S chlastáním (ehmmm) se začalo už o týden dříve než byla plánovaná velká oslava. A když už jsme se k té oslavě pomalu, ale zato velmi jistě „propracovali“, dorazilo asi čtrnáct lidí. A musím říct, že se to povedlo. I když jsem odpadl (jako obvykle) kolem jedné v noci, užil jsem si to. S kamerou a foťákem v ruce. Výsledky snažení jsou na mém Facebook profilu – samozřejmě jen pro mé přátele.

V pondělí tady bylo volno. I tak si ale připadám, jakobych makal už aspoň deset dní v kuse. Sedím v kanclu v mrtvolném stavu a hypnotizuju hodiny na telefonu. Ještě čtrnáct minut. Hmmm, těch čtrnáctek je tady nějak moc. Tak třináct. To je ale hnus číslo! Prostě: za necelou čtvrthodinu frčím domů. A než odfrčím, budu ještě chvíli přemýšlet. Odkojení večerníčky pochopí a ostatní mají smůlu…

Po pouhých několika měsících se stránky se zápisky z mého života přestěhoval zpět na i-dave.com. Důvod je prostý, pro milydenicku.cz se chystá něco opravdu speciálního. Co přesně, to nemohu prozradit. Jenom řeknu, že v tom já osobně nejedu a přesto se na ten počin neuvěřitelně těším. Než ale onen počin spatří světlo světa, má stará doména bude nasměrována na tu ještě starší. To abyste si pomalu zvykali

Uplynulý víkend byl ve znamení akce. V sobotu zběsilé nákupy v centru Dublinu -já sám jsem si koupil jenom futrál na iPad (což je ta novinka od firmy s nakousnutým jablíčkem v logu, co jsem se o ní zmínil hned v úvodu), zato moje spolubydlící měla chutě vybílit kdekterý „hadr-shop“, který jsme zahlídli. Chutě by byly, horší to bylo se stavem účtu I tak, dopřáli jsme si příjemný den, dobré -a neskutečně silné- kafe a dobrou snídani, oběd a odpolední svačinku v jednom.

V neděli jsme s jiným spolubydlícím vyrazili na kola. Budíček v půl desáté, z domu jsme vyrazili -jak jinak než po kotli kafe- kolem desáté. Byl nádherný den a kromě řádění na kole -které jsem nechal povolanějšímu z nás dvou- jsme i fotili a natáčeli. Celkem jsme venku strávili parádní tři a půl hodiny. Pár fotek z „akce“ je tady, více fotek je na mém profilu na Facebooku, kde je i video se sebevražedným motivem a trochou divé zvěře. Matroš na Facebooku je samozřejmě dostupný pouze těm, které mám přidány jako své přátele, případně přátelům mých existujících přátel.

[nggallery id=10]

Zbytek neděle jsem odpočíval. Po pětadvaceti kilometrech v nohách jsem nebyl pořádně schopen ani chodit. Toto ovšem ani náhodou neplatilo o mém spolubydlícím. Ten měl tolik energie, že mě ještě lákal na projížďku do nedalekého nákupního centra. Jak ten to dělá…

Nicméně, je tady pondělí. Sedím v práci, kontroluju účty a chystám se na malou prověrku našich serverů. Takhle poránu je to ideální kombinace na rozproudění myšlenkových pochodů v mé poměrně vyprahlé makovici…