Tohle památné spojení na mě jednoho krásného dne vychrlil můj spolubydlící. Samo o sobě by to zase až takový „mentální“ dopad nemělo. Jenže když to přišlo od někoho, kdo bude rád až zase bude mluvit jen a pouze česky, celá „aféra“ nabyla nových, neuchopitelných rozměrů. A přitom šlo o nevinné konstatování, že do zelené popelnice opravdu žádné jídlo, ani plasty nepatří. Ale že je to srandista největšího kalibru, tak tam to „no problem“ prostě přihodil. Od té doby je toto spojení slyšet docela často…

Minulý víkend, vlastně celý minulý týden, se slavily narozeniny. Hned dvoje. A oboje v jednom domě. Bylo veselo, bylo hravo. S chlastáním (ehmmm) se začalo už o týden dříve než byla plánovaná velká oslava. A když už jsme se k té oslavě pomalu, ale zato velmi jistě „propracovali“, dorazilo asi čtrnáct lidí. A musím říct, že se to povedlo. I když jsem odpadl (jako obvykle) kolem jedné v noci, užil jsem si to. S kamerou a foťákem v ruce. Výsledky snažení jsou na mém Facebook profilu – samozřejmě jen pro mé přátele.

V pondělí tady bylo volno. I tak si ale připadám, jakobych makal už aspoň deset dní v kuse. Sedím v kanclu v mrtvolném stavu a hypnotizuju hodiny na telefonu. Ještě čtrnáct minut. Hmmm, těch čtrnáctek je tady nějak moc. Tak třináct. To je ale hnus číslo! Prostě: za necelou čtvrthodinu frčím domů. A než odfrčím, budu ještě chvíli přemýšlet. Odkojení večerníčky pochopí a ostatní mají smůlu…

Po pouhých několika měsících se stránky se zápisky z mého života přestěhoval zpět na i-dave.com. Důvod je prostý, pro milydenicku.cz se chystá něco opravdu speciálního. Co přesně, to nemohu prozradit. Jenom řeknu, že v tom já osobně nejedu a přesto se na ten počin neuvěřitelně těším. Než ale onen počin spatří světlo světa, má stará doména bude nasměrována na tu ještě starší. To abyste si pomalu zvykali

Uplynulý víkend byl ve znamení akce. V sobotu zběsilé nákupy v centru Dublinu -já sám jsem si koupil jenom futrál na iPad (což je ta novinka od firmy s nakousnutým jablíčkem v logu, co jsem se o ní zmínil hned v úvodu), zato moje spolubydlící měla chutě vybílit kdekterý „hadr-shop“, který jsme zahlídli. Chutě by byly, horší to bylo se stavem účtu I tak, dopřáli jsme si příjemný den, dobré -a neskutečně silné- kafe a dobrou snídani, oběd a odpolední svačinku v jednom.

V neděli jsme s jiným spolubydlícím vyrazili na kola. Budíček v půl desáté, z domu jsme vyrazili -jak jinak než po kotli kafe- kolem desáté. Byl nádherný den a kromě řádění na kole -které jsem nechal povolanějšímu z nás dvou- jsme i fotili a natáčeli. Celkem jsme venku strávili parádní tři a půl hodiny. Pár fotek z „akce“ je tady, více fotek je na mém profilu na Facebooku, kde je i video se sebevražedným motivem a trochou divé zvěře. Matroš na Facebooku je samozřejmě dostupný pouze těm, které mám přidány jako své přátele, případně přátelům mých existujících přátel.

 

Zbytek neděle jsem odpočíval. Po pětadvaceti kilometrech v nohách jsem nebyl pořádně schopen ani chodit. Toto ovšem ani náhodou neplatilo o mém spolubydlícím. Ten měl tolik energie, že mě ještě lákal na projížďku do nedalekého nákupního centra. Jak ten to dělá…

Nicméně, je tady pondělí. Sedím v práci, kontroluju účty a chystám se na malou prověrku našich serverů. Takhle poránu je to ideální kombinace na rozproudění myšlenkových pochodů v mé poměrně vyprahlé makovici…

Budíček v půl sedmé, hrnek vařeného Panadolu a marná snaha rozlepit oči a zprovoznit mozek. Tak bych mohl charakterizovat dnešní ráno. Po sobotní akci v centru Dublinu jsme já i moje sestra poněkud „nakřáplí“. Hlavy jak střep, tísnivý pocit v krku a v mém případě navíc pořádná rýma.

Heh, teď jsem si vzpomněl, že jsem docela nedávno na Facebooku našel stránku s názvem (přibližně) „Nejhorší nemoc mužů – Rýmička“. Řeknu vám, že těch velmi zajímavých a stoprocentně „pravdivých“ názorů tam bylo tolik, že jsem odtamtud hned utekl. Co si ale budeme my chlapi nalhávat, jsme prostě padavky a ona „rýmička“ s námi dokáže pořádně zamést

Ke psaní této kapitoly se vracím po téměř pěti hodinách. Internet v kanceláři stále nefunguje. Naštěstí se mi po pár horkých chvilkách na telefonu se zákaznickou podporou podařilo zprovoznit sdílení Internetu na mém telefonu. A tak zatímco se mé kolegyně zabývají nezávaznou (čti typicky ženskou) konverzací (čti drbáním), já si vesele šmíruju po Internetu.

Před malou chvílí to tu nicméně zahořelo nefalšovanou pracovní vášní. To když jsme se šéfka pobočky a já pokoušeli ostatním dámám v kanceláři vysvětlit změny, které klepou na dveře. Šlo o maličkosti v souvislosti s právními požadavky a potřebou ušetřit místo v naší pidicestovce. Zatímco mladší generaci ty změny přišly vcelku logické a dokonce i příjemné, té starší nějak pořád nešlo přes „fous“, proč jí bereme něco, na co si taaaak dlouho zvykali. Ona dáma opravdu zrudla a v podstatě nám tady udělala přednášku o tom, jak to dělali v jejím předchozím zaměstnání. Shodou náhod, cestovka, na kterou se tolik odkazovala, už téměř před rokem zkrachovala.

Před chvílí se vrátil šéf. Ten nejvyšší z nejvyšších. Naše konverzace byla velmi stručná:

On: „Už jede Internet?“
Já: „Ještě ne…“
On: „Podělanej provider*…“
Já: „Jdeme na kafe?“
On: „OK.“

* Provider = poskytovatel služby, v tomto případě poskytovatel připojení k Internetu.

Někdy mám pocit, že to ani můj šéf není. Nestěžuju si! Právě naopak. K úplnému štěstí mi snad chybí jenom o něco vyšší plat. Ale to bych asi chtěl moc

Málem bych zapomněl! Tedy netýká se to dnešních podivných událostí, ale já se prostě musím pochlubit. V sobotu jsme se sestrou byli na akcičce pro fanoušky Hvězdných válek. Mrkněte na Video: Invasion Dublin – Duben 2010!

Tak. Konec. Došly mi nápady. A taky inspirace. Za hodinu a půl je padla. Z dam už asi nic veselého nevyleze, zákazníci nechodí. Prostě nuda v Dublinu…

Už dávno měla nakročeno k tomu, aby naše řady opustila. Ale tak nějak na to nebyl čas, ani nikdo, kdo by se do toho pořádně pustil. Vše se roztočilo až s příchodem nové manažerky prodejců. Srovnal bych to k válce Severu proti Jihu, k souboji Titánů, k nárazu obrovské vlny tsunami na pobřežní bariéry nebo dopadu Tunguzského meteoritu. Dříve poklidné místo se zcela změnilo. Vzduchem se vířil prach emocí, nervy byly na pochodu, ze zadních částí kanceláře byly občas slyšet velmi vášnivé diskuze. Včera toto všechno skončilo. Naštěstí!

Je klid. Občas rozpaky. Občas opatrná prohlášení či diskuse. Nikdo si ale nedovolí „naostro“ vystoupit se svým vlastním názorem. Nikdo totiž neví, co všechno se v šéfově kanceláři přesně odehrávalo, jaké informace naše drahá ex-kolegyně v afektu vychrlila. Všichni víme, že člověk vzteklý je dostatečně nabuzen ke zvracení „zaručeně pravdivých“ informací. Ať už se jedná o kohokoliv nebo o cokoliv.

Poslední předsmrtné záseky z některých dělají hrdiny, ale z některých trosky. Otázka je, co z toho se stalo z ní? Hrdina nebo troska? Když odcházela, prohlásila: „Tohle není konec“. A odešla. Jsem zvědavý, co z toho bude…

Nicméně… Doufejme, že tato epizoda rychle odezní. A až se tak stane, bude zase pohoda…

Pozn.: Titulky jsou v angličtině zcela záměrně. Přeci jen je poměr anglicky k česky mluvícímu publiku YouTube poněkud jasný…