Kapitola II – Den s velkým „dé“
Brzy ráno 12. října 2006 jsem se s kamarádem pohodovým tempem jal dostat na svinovské nádraží v Ostravě. Nutno podotknout, že jsme oba vstávali v opravdu nekřesťanskou hodinu. Stihli jsme dát kafe z „kafomatu“ a chlapácky pokafrat. Najednou se ale objevila chlouba Českých drah, jíž všichni tak rádi přezdívají Pinďulíno. Při cestě dlouhé něco přes tři a půl hodiny jsem se snažil občas něco i udělat (v první třídě je elektrická zásuvka pro notebooky), ale nějak to nešlo. Hlava mi to brzké vstávání a hlavně mou dlouhodobou nedospalost nebrala. Přes den mě čekala veliká spousta „schůzek“, všechny za jediným účelem. Naposledy se rozloučit s těmi, kteří mi z dobu mé chatrné existence v Praze tolik přirostli k srdci. Popravdě, byl jsem společenským tlakem donucen se sejít i s těmi, které jsem docela chtěl i minout. Ale stalo se a já strávil moře času klábosením, fantazírováním a loučením. A dostal jsem občas i nějaký ten milý dárek, třeba červenozeleného krokodýla pro štěstí (byl tedy jen z korálků – naštěstí) nebo slona s chobotem pro štěstí (chudák, je zalitý ve skle : )) Odpoledne se ještě podařilo sejít s Přecedou (to není překlep, v nesprávném hláskování je záměr) a předat mu papíry s přihláškou do školy, dát si kotel zeleného čaje a dortík a pak tradá na přepážku odbavení letu EI647 společnosti Aer Lingus.
Většina osazenstva mluvila česky, případně slovensky. To však nebylo to hlavní, co mě dostalo. To „nejlepší“ teprve čekalo na palubě krásně zeleného letounu typu Airbus 320. Letušky. Katastrofa v zelenomodré uniformě, překypující jak tělesnými rozměry, tak neskonalou rychlostí blábolení čehosi do palubního rozhlasu. Ostatně, když jsem u toho blábolení, něco podobného se mi stalo s taxikářem na dublinském letišti.
Pominu-li neuvěřitelně dlouhou frontu přiletěvších cestujících z různých koutů světa, vypadal můj první rozhovor s rodilým Irem asi takto:
Taxikář: „Blablabla bleblable Euro?“
Já: „Eh?“
Taxikář: „Blablabla bleblable Euro?“
Já: „Got some 35 of them and need to get to the Swords Street. Is it enough?“
Taxikář: „Regency hotel?“
Já: „Hmmmm…“
Jak jistě uznáte, byl to velmi zajímavý rozhovor na velmi vysoké úrovni 
Dorazil jsem na hotel. Nooo, nic moc, ale asi mohlo být i hůř. Za necelých 70 € asi nemůžu čekat něco extra. Pokoj v nové zástavbě, kam vede dlouhá chodba, ale není tam výtah až do pátého patra. Můj pokoj byl právě v onom pátém patře, jak jinak… Dal jsem si sprchu a trochu čaje.
Přemýšlím, jak se zítra ráno dostanu do restaurace na snídani, aniž bych zabloudil. Zítra mě čeká náročný den, jehož scénář se bude odvíjet od dost zásadní informace, která určí, zda se usadím tady v Dublinu, nebo rovnou pofrčím na jih do Corku. Hmmm, paráda, baterka mi chcípne za 16, 15, 14 minut… Zapomněl jsem si koupit adaptér do zásuvky. Holt, jiný kraj, jiný mrav a jiná zásuvka. Tak zase někdy příště!