Kapitola 43 – Pořád někde v „luftu“
Není to tak dávno, co jsem se vrátil z devítidenní dovolené a klidně bych si ji dopřál znovu. Byla to paráda. Celé dny jsem neměl žádné starosti, ani žádné povinnosti. Jen ty „strejdovské“. Prckové zase o něco povyrostli. Do krásy. Jsou stále zvídavější a začínají strkat nos i tam, kam by v zájmu vlastní bezpečnosti neměli. Zkrátka, jsou to průzkumníci a pořádní nezbedníci – éra „strčím tě do postýlky a bude klid“ už je pryč. S prvními samostatnými „přesuny“ přicházejí i první boule a maminky mají co dělat, aby ty své ratolesti uhlídaly.
Bylo to poprvé za tu dobu, co lítám domů jen na návštěvu, kdy jsem cítil, že toho ještě nemám dost a zpátky do Irska se mi ještě nechce. Dříve to bylo o tom, že jsem se vlastně už v polovině pobytu tak nějak nudil a klidně bych to „zabalil“. Tentokrát to bylo jiné. Času najednou nebylo tolik, kolik bych si přál mít. Přitom bylo tolik toho, co jsem chtěl stihnout. No, co se dá dělat. Snad příště.
To příště by mohlo být už začátkem března. Našel jsem letenku za naprosto neuvěřitelnou cenu, tak snad mě šéf pustí. Musím domů i kvůli řidičáku. Nějak to nešlo zařídit ve zrychleném běhu, tak si pro duplikát mého klíče k větší osobní svobodě musím dojet znovu. Hmmm, osobní svoboda. Zvláštní spojení. V podstatě jde jen o to, že si chci pořídit skůtr. Ten by mi měl při dojíždění do a z práce ušetřit dobré dvě a půl hodiny denně. A to se vyplatí! 
***
Včera se v odpoledních hodinách do naší cestovky dostavil takový zvláštní člověk. Byl to mladý, v obleku oblečený a docela nenápadný chlapík. Možná student, možná obchodní manažer v počátcích své kariéry. Každopádně mi docela nahnal krev do žil. Z ničehonic se totiž ocitl v části místnosti, která svým charakterem není určena pro veřejnost. Dokonce si prohlížel i došlé faxy. Když jsem se ho zeptal, co hledá, tvářil se překvapeně. Že prý ho zajímají nějaké nabídky do Barcelony. Požádal jsem ho, aby se obrátil na mé kolegyně, které mu určitě poradí. Asi to nepochopil, tak jsem ho požádal znovu. Přes nejasný výraz v jeho tváři jsem nabyl dojmu, že konečně chápe. Otočil se a vydal se směrem k veřejné zóně kanceláře. Při tom „spěchu“ si ještě stihl prohlédnout šanony v regálu s účetnictvím a podobnými záležitostmi. No, co budu povídat, neměl jsem z toho dobrý pocit. A když nad tím tak přemýšlím, nemám ho ani teď. Možná bych se měl svěřit šéfovi.
***
V mezičase jsem se vrátil zpátky k letadlům a mému projektu virtuální letecké společnosti. Po několika úvahách jsem se – spíše srdcem než rozumem – rozhodl přejmenovat ji ze Shazy Airways na Sharon Airways. Letadlový park jsem – zcela stejným způsobem rozhodování – obměnil. Letadla na střední a dlouhé tratě typu Airbus 319, 320 a 340 nahradila turbovrtulová ATR 72-500 pro krátké a střední tratě. Rozhodl jsem se také pro vytvoření několika uzlů v ČR (Ostrava), Irsku (Galway) a Rakousku (Innsbruck) – jsou to moje oblíbená letiště. Letadla jsem přemaloval, ale ještě nejsou ve stavu je prezentovat. Až přijde čas, zprovozním nové internetové stránky, věnované Sharon Airways, včetně AI letadlového parku, letových řádů a destinací, obrázků z Flight Simulatoru a dalších informací o mé létající zálibě 
***
Jak právě poznamenala má kolegyně: „Je čas na čaj!“ Tak já jdu a nějaký si uvařím. Moje sestra mi pořídila zcela speciální čaj na žaludek a střeva. No, chutná lépe než bych čekal. Navíc asi vážně funguje…