Kapitola 44 – Je libo počítač nebo snad beton?
Poměrně nedávno zažil můj účet, vedený u té nejhorší banky v Irsku, poněkud průvan. Koupil jsem si konečně pořádný počítač. Protože jsem se kdysi v těch strojích docela významně hrabal, rozhodl jsem se, že si ten počítač postavím podle svého. To jsem ale ještě netušil, co mě čeká.
Základní deska, procesor, paměti, disk, DVD mechanika, skříň se zdrojem. A právě poslední jmenovaná část mě dva dny velmi úspěšně trápila. Když už jsem to měl všechno složené dohromady a natěšeně zmáčkl tlačítko napájení…. Nic… Prostě nic. Větrák se sice roztočil, ale jinak se nic nedělo. Po dlouhé anabázi, kdy jsem koupil nový (silnější) zdroj, desku, procesor, jsem nakonec udělal to, co jsem měl udělat už na začátku. Odpojit od desky veškeré zbytečnosti, a to včetně tlačítek a LEDky počítačové skříně. K nastartování jsem použil obyčejné nůžky, kterými jsem zkratoval kontakty spínače na desce. A ono to vážně fungovalo. Celé problém byl v tom, že bylo špatně udělané tlačítko „reset“. Bylo stále sepnuté a tím znemožňovalo nastartování celého počítače. Po vlně euforie z úspěchu se dostavil neskutečný vztek na výrobce počítačové skříně….
Zdroj i procesor, které mám teď navíc, naštěstí využiji v novém pc, které se chystáme s kamarádem postavit. Jenom doufám, že v jeho případě budeme mít více štěstí na kvalitu jednotlivých komponent.
***
Ráno jsem málem umrzl. Třetina února je pryč a po pár dnech příjemných dvanácti i čtrnácti stupňů na nulou se opět dostavily ranní mrazíky. A to jsem dneska ráno před odchodem do práce vybalil rukavice, aby mi nepřekážely v kapsách od kabátu. Co naplat, ne vždy se vyplatí dělat ukvapená rozhodnutí. Naštěstí to hned zkraje směny pojistil pořádný hrnek horkého kafe a k tomu čokoládový mufin. Navíc tady není šéf. Ó, jaká pohoda!
***
V sobotu jsem zase byl, společně s kamarádem, na farmě. Pomáháme jeho šéfovi s rekonstrukcí domu někde u Leganu, což je zhruba hodinu a půl svižné jízdy od Dublinu. Natírali jsme brány, občas dali kafe, a někteří si i zakouřili. To byla ta lepší část. Pak nás čekala podlaha na chodbě. Už před třemi týdny jsme museli dostat pryč původní materiál, navézt písek, zarovnat to a připravit na položení izolačního materiálu. Tento víkend jsme to ještě dorovnali a začali s betonováním. Jojo, teď asi někdo nevěřícně kroutí hlavou, ale dělal jsem s lopatou v ruce. Míchal jsem cement, písek a štěrk. Docela jsem si to užíval. Hlavně ve chvílích, kdy se nám po několika pokusech konečně podařilo namíchat to, co jsme potřebovali. Spolupracant pak prohlásil, že s tímhle materiálem se už konečně dá i něco dělat. Byl jsem na to náležitě hrdý, to dá rozum 
Co ale budu povídat, celodenní tahání se s pytli cementu a nahazování do míchačky, jsem byl po zbytek víkendu tak trochu mimo jakékoliv možnosti rozumného fungování. Příští týden se jede znovu…