Kapitola 49 – Trocha krásna v době hrůzy
Mám na chvíli dlouhou chvíli a tak se s vámi podělím o trochu těch krásných věcí, které jsem za poslední dny postřehl…
Dnes ráno jsem při cestě do práce pozoroval mladou dvojici. Autobusem, jako vždy.
Počáteční „jentakpovídání“ nad kusem papíru postupně přešlo v mírně nervózní pokukování. Ledy se začaly prolamovat ve chvíli, kdy její ruka jemně přistála na jeho bundě… Chvilku bylo ticho a klid a pak… Pak už to bylo jasné. Snad jim to v tomhle světě vydrží 
A aby toho nebylo málo, už druhý den za sebou jsem jel se stejným řidičem, kteréhož už druhý den „okouzluje“ tatáž slečna. Pan řidič byl onou slečnou tak zaujat, že ani nepostřehl, že jsem si necvakl lístek. A já byl tak zaujat sledováním celé situace, že jsem si ani neuvědomil, že jsem prostě prošel kolem…
Celé jsem to tlumočil své spolubydlící skrze SMSky. Nakonec mi napsala:“Okamžitě z toho autobusu vystup, nebo se nakazíš.“ Příliš pozdě. Nákaza přešla do dalšího stádia
Teď, když to tak čtu, dochází mi jedna zajímavá věc. Na psaní o špatných věcech je tak nějak více času. Možná proto, že ve složitých situacích nemám chuť podnikat cokoliv jiného. Nad těmi krásnými zase naopak chci rozjímat a věnovat se jim co nejdéle… A přitom je jich tak málo. Ach jo, není to spravedlivé.