Kapitola 56 – I muži mají své dny
Hned na začátku je třeba vyzdvihnout jedno malé jubileum – toto je 100. článek publikovaný na i-dave.com. Pravda, ne všechny články jsou svým obsahem kdovíjak hodnotné (třeba informace o aktualizacích tohoto webu), ale i tak. Je to jedna z mála věcí, které se soustavně věnuji už od října 2006, tj. téměř dva a půl roku. O něco déle jsem vydržel jen u focení. A teď vlastně u letecké simulace. Navíc jsem se v poslední době zaměřil více na odbornější spisování než jen na plané plkání o mém bezvýznamném životě v Irsku.
To, co mě dnes přimělo sepsat po dlouhé době pár slov do mého Deníčku, je prostá a všudypřítomná důvěřivost lidí k naprosto nesmyslným podnětům. Možná bych to neměl nazývat důvěřivost, vhodnější asi bude naivita? Jeden příklad za všechny: kolegyně v práci dostala e-mail, ve kterém údajně jedna nejmenovaná firma nabízí notebooky zdarma. Jedinou podmínkou je odeslat tento mail dalším osmi lidem. Pokud však mail odešle hned lidem dvaceti, dostane zdarma výkonnější verzi onoho notebooku. Přitom stačilo trochu „pogůglit“ a holčina by zjistila, že jde o podvodný mail, tzv. hoax, který má jediný účel – sesbírat elektronické adresy „zúčastněných“ a pak je někomu prodat pro potřeby marketingu. Té kolegyni je třicet a ačkoli si jí velmi vážím pro její smysl pro realitu a inteligenci, tady to prostě trochu nezvládla. Holt, nejen muži mají své dny 
A když jsme u těch mužů, i ti se občas chovají jako dámy. To se jednou ozval šéf, že bychom mohli zajít na kafe. Máme tady vedle kavárnu a občas tam zajdeme, když je potřeba osvěžit mozek. Zajásal jsem. Ale jen do chvíle, kdy mi šéf řekl: „Jdi napřed, já dojdu kousek později.“ Nedalo mi to a zeptal jsem se, proč. Prý, že by dámy mohly žárlit, protože spolu chodíme na kafe a je vzít nemůže. V tu chvíli mě popadl záchvat smíchu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že tohle je přesně to, co tomu ještě přilije do ohně. Ale marně. A tak jsem šel. Šéf přišel asi po pěti minutách. Chvilku bylo ticho, pak jsme se rozpovídali o různých pracovních i nepracovních věcech. A pak, když už jsme měli dopito, bylo zase ticho. „Jak to uděláme s návratem do kanclu?“, zeptal jsem se. Šéf mlčel. Jen se potutelně pousmál. „Jdem normálka, stejně by to vypadalo divně“, řekl jsem. A tak jsme šli. Těším se na další kafe 
***
Objednal jsem si další želízko do sestavy k letovému simulátoru. je to zařízení, které monitoruje pohyb hlavy a podle toho posouvá pohled ve virtuálním kokpitu na monitoru. Už se na něj strašně těším, protože to bude znamenat další výrazný krok ke zlepšení pocitu ze simulace. Jenom je trochu zaráží, že to trvá tak dlouho doručit. Pro představu, kde se moje objednávka zrovna nachází, zašel jsem na web dopravce a… nestačil se divit. V tuto chvíli můj balíček prošel sedmi městy ve čtyřech různých zemích Evropy – začal v belgickém Bruselu, dál pokračoval přes nizozemský Apeldoorn a Drachten, něměcký Herneboehrning, britský Barking a Tamworth do Dublinu. To, že je už v Dublinu, je příjemné zjištění. Stejně mám ale pocit, že ho neuvidím dříve než pozítří. Ach jo…
AKTUALIZOVÁNO 13:00 GMT – Udělátko právě dorazilo
***
Mimochodem, tenhle článek je první, který píšu nadvakrát. Včera kousek a dneska zbytek. Kdeže jsou ty časy, kdy jsem byl za půl hodiny hotov Ničevó, jdu rabótať. Tak zatím!