Kapitola 57 – To zase bylo ráno…
Jako obvykle, noc z neděle na pondělí nebyla kdovíjak příjemná. Nevím proč, ale je to pořád dokola. A to ráno. To bylo taky něco. Nejprve mě probudil „budík“ jednoho ze spolubydlících – Aneta Langerová. Nejsem zrovna jejím příznivcem a tak to probuzení nebylo úplně to pravé ořechové 
No pak jsem ještě na chvíli zabral. A když jsem vstal, nestačil jsem se divit. Napuchlé oko. A docela hodně. Teď už je to lepší, ale pořád cítím řezavou bolest. A aby toho nebylo dost, v ranním shonu jsem nejprve zapomněl sluchátka -“empétrojka“ bez sluchátek je poněkud k ničemu- a při cestě na autobus jsem zjistil, že jsem doma nechal i hodinky. Dlouho jsem hodinky nenosil, ale co jsem je minulý rok dostal k narozeninám, nevyjdu bez nich z baráku. Autobus jsem stihl jen taktak a s vyplazeným jazykem.
Přesto všechno se do toho rána vloudilo kousek pozitivního – bylo příjemně teplo, sluníčko svítilo a já dorazil do centra o trochu dříve. Tak jsem si udělal procházku, dal jsem si kafe se slevou (mít ty správné lidi na správných místech se občas i vyplatí ) a sledoval ranní cvrkot v ulicích Dublinu. Grafton street a St Stephen’s Green park v ranním sluníčku vypadají opravdu nádherně. A když se to zkombinuje s příjemným pohledem na „svět“, zvláště když se ten „svět“ sympaticky kroutí před vámi, rychle se zapomíná i na ne příliš povedené ráno.
***
V cestovce je opět mrtvo. Jediní, kdo tady produkují zvuky, které alespoň trochu dávají vědět, že se tady i na něčem pracuje, jsme my zaměstnanci. Žádný zákazník. Žádný telefon. Jenom šéf a my. Minulý týden jsme měli jedno ze sezení. Situace je horší než jsem si byl ochoten připustit. Vykázaná ztráta, nucená týdenní dovolená, výhled na práci po dubnu nejistý. Po dvou letech a třech měsících práce v Irsku možná zase zažiju ten nepříjemný pocit nejistoty. Naštěstí podle zdejších zákonů budu mít nárok na podporu v nezaměstnanosti, takže hlady neumřu 
Hmmm, asi bych měl pohnout s učením na zkoušku. Od doby, co se šéf uklidnil, jsem to zase trochu poslal stranou v dobré víře, že bude líp…