Kapitola 60 – Invaze Čechů do Irska
Jednoho krásného dne jsem se opět vydal na cestu do naší kanceláře v Limericku. Ačkoliv jsem se zapřísahal, že autobusem tam už nikdy nepojedu, strávil jsem podstatnou část dne na jednom z jeho zadních sedadel. Napůl mrtvý nedostatkem spánku a napůl mrtvý z té zimy, co v autobuse způsobila klimatizace. Bylo krásné ráno. Bylo jasno, téměř bez mráčků a tak jsem měl pocit, že se celý ten den prostě povede. To jsem ale ještě neměl ani potuchy o tom, že mou dobrou náladu smete obyčejné -a zřejmě ve srandě myšlené- konstatování šéfa pobočky naší cestovky na jihozápadě Irska.
Při příjezdu do cíle mě vítal lehký déšť a veselé tváře slečen a dam z kanceláře. Jejich šéf tam nebyl. Tím líp, aspoň jsem mohl chvíli poklábosit, dát si v klidu kafe, zkrátka hodit se po čtyřhodinové cestě trochu do pohody. Pustil jsem se do konfigurace počítače, který (dají-li všichni svatí) bude do budoucna využit coby prostředník mezi naším a vzdáleným serverem. Dílo se podařilo, šéf už mrká na provozní data ze své kanceláře.
Po asi dvou hodinách přišel manažer pobočky. Je to docela sympatický chlap, mírně po středních letech. Na první pohled nekonfliktní, velmi přátelský, zapálený do golfu a svých dětí. při úvodní zdvořilostní konverzaci mě „zčistajasna“ odstřelil poznámkou, kterou zakončil vyprávění o tom, jak potkal nějakého člověka, ze kterého se nakonec vyklubal Čech. „Czechs invading our country“, neboli „Invaze Čechů do naší země“, jak bych to velmi volně přeložil. Když to vyslovil, vzbouřilo se ve mě všechno, co mohlo a měl jsem co dělat, abych ho neuvedl „na pravou míru“. Možná to myslel jen z legrace, ale způsob, jakým to řekl, nechával vrátka ke spekulacím jeho záměru otevřené dokořán. Navíc si nás Irové stále pletou s našimi severními a východními sousedy, strkajíc nás do stejného pytle nemakačenků a vysávačů zdrojů jejich i tak bídného sociálního systému.
Co naplat, moje nálada vzala za své. Nedával jsem to moc znát, navíc se mě snažily rozveselit i přítomné dámy. Docela jsem si je za těch pár návštěv oblíbil. A podle toho, jak reagují pokaždé, když dorazím do jejich kancláře, bych řekl, že ony mě taky. Hned po příjezdu se mě vždy nějaká ujme, uvaří mi kafe přesně na míru a zeptá se, jestli nemám hlad. Navíc obvykle mají ve své „skříňce hříchu“ i nějakou tu dobrotu, co jim zákazníci občas přinesou. Přiznám se, že kdyby to šlo, raději bych pracoval u nich. Neformální nálada, žádné generační nebo názorové bitvy jako u nás. Jejich šéf si s nima občas sedne nad ranní kávou a diskutuje nad normálním životem i nad problémy v práci. Prostě pohoda. Co naplat, je třeba vydržet a doufat, že se po odeznění krize otevřou nové a lepší možnosti 