Kapitola 61 – Co já vím?
To jsem takhle ráno -asi tak kolem půl jedenácté- dorazil z banky zpátky do kanceláře a koho tam nevidím. Taková zvláštní paní s britským přízvukem i manýry. Corina. Obchodní zástupkyně firmy, u které objednáváme veškeré kancelářské potřeby. To, že se vždycky objeví bez předchozího ohlášení, už jsem si dávno zvykl. Na její hranou britskou aroganci vůbec. Vše se dnes vyjasnilo, když se svěřila, že za pár dní letí na dovolenou. Do Jihoafrické republiky. Za rodinou. Inu, někdo si užívá dovolenou někde u moře nebo v horách a někdo ji tráví doma s nejbližšími. Asi je to úděl všech, kteří jsme se rozhodli žít mimo rodnou hroudu. Rozhodně si ale nestěžuju! 
Jinak nám tady opět prší. Co prší, přímo lije. Řekl bych to ještě vulgárněji, ale to by mohli někteří přijít k psychické újmě. Ale i přes tohle nechutné, typicky irské, počasí jsem docela vesel. Přispěl k tomu i jeden z rodinných příslušníků, který se profesionálně zabývá počítačovou technikou a sítěmi v jedné nejmenované firmě na jižní Moravě. Jeho originální formě komunikace s koncovými uživateli jsem se smál tak nahlas, že mě bylo slyšet až venku. Upřímně obdivuji jeho odvahu, já sám bych si to asi nikdy „nelajzl“. Ale docela to potěší, když člověk ví, že není v tom všem sám. A navíc se u toho i se šéfem zasmějeme – dámy o tom samozřejmě nesmí vědět jinak by to byla mela
Asi jsem se ještě nezmínil. Pořídil jsem si foťák. Po půl roce abstinence a v očekávání velmi milé návštěvy tady v Dublinu, mě začaly svrbět prsty. Teď ještě vyspravit postel a pořídit polštář a peřinu a je to připraveno. No, ještě to počasí, kdyby chtělo vyjít. Ale září tady obvykle bývá krásně, tak snad se to podaří…
PS: Název kapitoly může se vám zdát poněkud podivný, leč po půl hodině jeho vymýšlení jsem na nic lepšího nepřišel…