Kapitola 65 – Tabulky, slepice a středověk
Minulý týden jsem strávil tři celé dny v naší pobočce v Limericku. No, tři dny, to jsem asi trochu přehnal s ohledem na to, že jenom cesta autobusem zabere půl dne. Původně jsem tam jel zkontrolovat účetní záznamy, aby byly v pořádku před každoročním auditem. Bylo to „na palici“. Celý ty dny jsem byl zavřený v kanceláři a soustředěně jsem předstíral, že tomu aspoň trochu rozumím. No ale dostalo se i na na procházku středověkou částí města a docela netradiční –veskrze farmářské– aktivity. Ale pěkně popořádku…
Týden před mou cestou si mě zavolal šéf do kanceláře. Ne že bych si na to za ty skoro tři roky nezvykl, ale pořád mám takové to zvláštní šimrání u žaludku jako bych šel na popravu, nebo minimálně na příslovečný kobereček. Dost nesměle jsem vstoupil do jeho kanceláře a očekával, co se bude dít. Měl jsem –opět– štěstí, protože byl ve skvělé náladě. S úsměvem na tváři mi sdělil, že jedu do Limericku. Říkal jsem si, že je to fajn se zase na den „zdekovat“ do ústraní. „Na dvě noci“, dodal. V tu chvílí už mi to tak super nepřipadlo. Představa toho, že budu dva večery trávit bez své zábavy –štěte počítače– mě opravdu netěšila. No nakonec to zase tak hrozné nebylo. Jenom tedy jít spát už v jedenáct, tak o tom jsem si vždycky myslel, že se toho snad ani nedožiju. Ale dožil. Ještě předtím jsem však stihl zajít do města a udělat pár fotek středověké části Limericku. Předem upozorňuju, že není moc co vidět. Navíc se rychle smrákalo, tak ani ta kvalita fotek není úplně ideální…
Druhý večer jsem byl pozván k šéfovi naší pobočky na večeři. Nejprve jsem nadšeně kývl. Po té, co se svěřil, že jeho manželka je pryč i s dětmi, začal jsem váhat. Inu, člověk nikdy neví 
No nicméně, slovo dalo slovo a já byl nakonec rád, že jsem měl možnost po dlouhé době zase poznat venkovský život na vlastní kůži. V obrovské baráku s ještě větší zahradou bylo tolik krásných zákoutí na čtení nebo poslouchání hudby, až mě z toho oči přecházely. A ta kuchyně, ta tedy byla něco. Velká, prostorná s pracovním pultem a jídelního posezení. Než jsme se ale pustili do kuchtění, byl jsem proveden po zahradě a nakonec i nenásilně přinucen ke spolupráci na základně přístřešku pro slepice. Na(ne)štěstí začalo pršet. To bylo poprvé, co jsem děkoval tomu nahoře, že jsem zmokl…
Promoklí jsme zmizeli v útrobách kuchyně. K přípravě jídla a povšechnému klábosení hrála Joni Mitchell. Výborná jazzová záležitost. Probrali jsme snad úplně všechno, od cestovky počínaje, přes všední slasti a strasti života až po politickou situaci. Jo, kéž bych se jen držel doporučení v turistickém průvodci. „Nikdy s žádným Irem nezačínejte hovor na téma náboženství nebo politiky“, tak nějak to tam bylo. A já bych dodal: „Nikdy ho nezačínejte, protože vy ho nikdy neukončíte…“ No jo, za blbost se holt platí, co se dá dělat. Naštěstí to dopadlo dobře a já si vesele ťukám tuhle kapitolku.
Mimochodem, psát jsem ji začal v autobusu při cestě z práce. Raději nechtějte vědět, kde právě klepu těch pár posledních – je to totiž tam, kam i králové chodí sami… :}
Jo a ještě něco. Po cestě z práce jsem si koupil další dva průvodce po východním pobřeží Spojených států. Konec „alfa-vlnění“, jdu se začíst…