Kapitola 66 – Dovolená jako nikdy – část druhá
Se mi tak nechce, ale co naplat. Už tu byla část první a tak musí být i část druhá. A snad i poslední. Píšu ji v práci. Šéf tu zase není a v dnešním pracovním „tempu“, jež je výsledkem nulové návštěvnosti ze strany zákazníků, jsem tak trochu za línou lemru i já. Sice mám pořád co dělat, ale ta pozitivní energie tomu chybí. No co, však do pátku času dost. Jenom doufám, že je řeč o pátku tomto a ne až příští týden, měsíc nebo dokonce rok. Zpátky k dovolené…
Hned první večer jsme se parádně střískali. Původně jsme si říkali, že koupíme pár piv a uděláme malou přivítací akci. Nic velkého, protože jsme předpokládali, že všichni budou po práci -a my po cestě- unaveni. Jak mylná to byla představa! Z krátké seance se vyklubala celovečerní akce. Někteří to nezvládli a zničehonic odfrčeli a některým ještě druhý den bylo tak blbě, že sotva překlepali šichtu. Zvláště na jednu ze spolubydlících byl úžasný pohled, když jsme ji poctili návštěvou u ní v práci. Dali jsme si baštu a sledovali. Ustála to. Kupodivu. Já bych už byl pod pultem…
A byli jsme v místní ZOO. Asi by se hodilo říct „pidi-zoo“. Zvířat tam bylo jako šafránu. Jeden tygr, pár žiraf, zeber a slonů, hejna ptáků a jediný lev, který byl stejně schovaný za křovím. Aspoň, že tedy byla docela sranda u lachtanů a tučňáků. Ale bylo tam pár míst, kde nám bylo docela dobře. Hlavně tam, kde měli něco k jídlu nebo dobré kafe.
Věcnáááá!!! Moje drahá sestra se ještě ani neotřepala z posledního šoku, který utrpěla návštěvou u nás a už se nemůže dočkat, až se sem zase někdy podívá. Je to normální?
Počasí nám opravdu přálo. Bylo teplo. Co teplo. Na místní poměry bylo vedro k padnutí! A tak jsme byli i u moře smočit nohy. Sluníčko sice pálilo, avšak ani to málem nestačilo na zotavení našich omrzlých prstů. Ale stálo to za to. byl jsem jako ryba ve vodě. Mám rád moře. Mám rád vodu. její divokost mě svým způsobem přitahuje. I když nejsem zrovna zdatný plavec, kolikrát mám chuť do ní skočit. Ehm, popojedem…
Nejradši jsem ale měl chvíle s jídlem (a kávou). O vrchol celého dovádění se postaral další z mých spolubydlících -klidně bych jim dal jména, ale to se ve slušné společnosti nedělá- se svými plněnými bramboráky. Je tedy pravda, že se mé sestře poněkud nezdál jejich počet na osobu (jen jeden, jaká troufalost!), ale nakonec s vděkem zbaštila, co jí pod nos přiletělo. A náramně se olizovala. Nakonec, to my všichni. Mistr kuchař se opět předvedl v dobrém světle. Jsem zvědav, co předvede příště
Taky jsme si dali tradiční irskou snídani. To první ráno to chutnalo parádně. Druhý pokus už ale tolik nevyšel. Sestra si navíc místo irské snídaně dala palačinku s banánem. No, ta palačinka vypadala jako kus papíru s trochou moučkového cukru a pár kolečkama banánu. Tak, jak nedobře to vypadalo, tak zrovna tak nedobře to i chutnalo. A tak jsme vyrazili, abychom si trochu spravili náladu.
Po cestě jsme narazili na XD Theater. Je to 4D kino s asi pětiminutovými video klipy, které skrze speciální brýle mají navodit iluze trojrozměrného prostoru. K tomu se ještě přidalo natřásání křesla, ve kterém jsme se museli povinně připoutat a světelné a větrné efekty. Těmi větrnými efekty výjimečně nemyslím problémy s větry, neboli posílání MMSek, jak tomu říkáme u nás doma. Byly to velké větráky, které jako měly navodit pocit z rychlé jízdy. Stejně jsem to moc nevnímal. Jaj, teď jsem si vzpomněl: ještě než jsme tam poprvé (byli jsme tam pak ještě jednou), tak z oné promítací místnosti vylezl jediný návštěvník „atrakce“. Byl to asiat s „divokým hárem“, celý vysmátý, jakoby si u toho vystřihl jedno marjánkové brko. „Díky, díky, jsem z toho celej mimo“, bylo to jediné, na co se v té chvíli zmohl. To „mimo“ v angličtině bylo „excited“, což znamená „vzrušený“, „nadšený“ a tak podobně. Ale holt mě lepší překlad -s ohledem na to, jak vypadal- nenapadl. Nevěděli jsme, jestli se začít od plic smát, nebo se bát, do čeho to vlastně lezeme…
No, už teď je jasné, že toto rozhodně poslední část šestašedesáté kapitoly nebude. Ach jo. Stalo se toho za těch pár dnů tolik, že se to prostě na jeden kousek papíru, tedy na jednu stránku, nevleze. Tak jo…
Pokračování opět příště
PS: Pro ty, co zmeškali fotky z první části vyprávění, tady jsou… Chápu totiž, že jedno kliknutí navíc strašně bolí
