Kapitola 66 – Dovolená jako nikdy – část třetí
Toto pokračování by klidně mohlo nést takový ten malý podtitul „Bowling, odlet a pak nic“. Přesně tohle totiž vystihuje těch pár posledních momentů, o které se v mém deníčku mohu podělit. Jasně, stalo se toho mnohem více, ale jsou věci, které se prostě na veřejnosti neprobírají 
Jednoho večera jsme se vydali trochu protáhnout pravačku při vrhání koulí v zoufalé snaze sejmout aspoň pár kuželek z placu. Hra to byla vskutku zajímavá. Nikomu se obzvláště nedařilo a samotná dráha nás trochu zlobila. Zasekávaly se kuželky. Naštěstí nám obsluha nastavila deset minut k zaplacenému času, tak se to obešlo bez výraznějších vln nevole. Už ani vlastně nevím, kdo vyhrál. Jenom vím, že vzpružováku, který nás měl hodit do nálady nebylo ani náhodou tolik, kolik ho byla potřeba. Abych to objasnil. V onom sportovním centru se už z povahy podniku nesmí alkohol. Na druhou stranu si tam ale můžete přinést svoje vlastní pití. A to bychom nebyli my, kdybychom si do flašky od nejmenovaného bublinkového pití neudělali vlastní alko-nealko mix. Jenomže mistr to nezvládl a namíchal z toho bylo spíše to nealko. Možná proto ty výsledky byly tak tristní, ale i tak jsme se všichni zasmáli…
No jenže všechno jednou končí a ačkoli se to nikomu nelíbilo, doba pro dovolenou vypršela. Mě čekal návrat do práce a sestru ke svým povinnostem.
Letadlo do Prahy odlétalo brzy ráno a abychom se nemuseli trmácet autobusem, nabídl se jeden ze spolubydlících, že nás na to letiště hodí. Ano, je to tentýž spolubydlící, kterému jsem se v jiné části této kapitoly hluboce klaněl, uctíval ho a s bázní vyslovoval jeho jméno (které vám samozřejmě neřeknu). Upřímně jsem ho obdivoval, že to byl schopen takhle brzy ráno odřídit bez jakýchkoliv problémů. U mě by to byla smrtelná nehoda v důsledku mikro -možná i mega- spánku a bylo by vymalováno. Holt, někomu je shůry dáno a někdo jenom blbě kecá…
Sotva jsme prošli odbavením na letišti (všimněte si toho množného čísla, protože jsme to opravdu všechno prožívali jako bychom letěli všichni – ve skutečnosti ale letěla jen sestra), okamžitě jsme se hnali o patro výše, kde už na nás z dálky mávalo pořádně velké kafe a pořádně staré pečivo. Byl to fakt hnus, velebnosti, ale v tu chvíli nám to zase tak nevadilo. Hlavně, že nám nehrozilo vymření z hladu.
A pak to už přišlo. Fronta na bezpečnostní odbavení v podstatě nebyla žádná, narozdíl od té přes půlku odbavovací haly, když jsem do Prahy letěl já a tak se má sestra rychle a bez jakéhokoliv velkého a „dojákového“ rozloučení ztratila v útrobách neveřejné části letiště. Musím to prásknout, dost jsme se spolubydlícím byli naštvaní. Ale po nějaké době to přešlo. Já osobně jsem si totiž uvědomil, že bych to asi nedal. Byla to první návštěva, u které mě opravdu mrzelo, že už letí domů. A o to těžší to bylo. Ach jo…
Nicméně, uplynuly nějaké ty hodiny a na mobil mi přišla textovka: „Už jsem v Praze. Let byl klidný až nudný.“ A já si opravdu upřímně a až skoro škodolibě přál, aby ten příští let byl tím okamžikem, po kterém si bude ze srdce přát, aby to zase byla „jenom taková nuda“…
A co bylo potom? Nic. Vůbec nic. Barák se na pár chvil ponořil do ponuré nálady. Všem bylo smutno. A to neuplynul ani jeden den…