Kapitola 67 – Malá výhra, velký šok
Tahle kapitolka bude opravdu krátká. Koneckonců ještě dlužím další pokračování kapitoly šestašedesáté. Nicméně, rád bych se podělil o zážitky z dnešní cesty do práce.
Ráno proběhlo jako vždycky. Budíček, sprcha a padáme na autobus. Ten jsem stihl taktak. Včera ale nejel vůbec, takže jsem byl docela rád i přes ten propocený svetr a košili. Probudil jsem se tak nějak ve zvláštní náladě. Ne špatné, ale zvláštní. Měl jsem chuť něco podniknout. Někam vypadnout, něco neobvyklého udělat. Pustil jsem si do uší hudební nášup. A dost nahlas. Vůbec mi to ale nevadilo. Naopak, kdyby to šlo, dal bych to ještě hlasitěji. A přitom jsem se blaženě usmíval, zíral jsem na svět z poza okýnka autobusu a nepřemýšlel vůbec nad ničím. Byl to osvobozující pocit.
Po příjezdu do města jsem procházel kolem místa, kde mají ony papírové palačinky (viz. kapitola 66) a koukám a oni tam mají kafe na cestu za jedno euro. V tu chvíli jsem musel vypadat jako pako. Už tak blažený výraz ve tváři se ještě více „zblaženěl“. Fujtajbl, to je slovo…
Do autobusu, který jsem opět stihl jen z dobré vůle řidiče, jsem tedy naskočil s kelímkem kafe. Bylo výborné, přímo „mňamózní“. A ta koncentrace sympatických stvoření v ulicích, to byla ona příslovečná třešnička na dortu 
Toto vše je ta malá výhra z nadpisu.
Když jsme u toho autobusu: včera po třetí hodině odpolední se do autobusu v centru napasovala tramvaj takový způsobem, že ten autobus dohodila na chodník. Řidiče tramvaje museli hasiči vystříhat nůžkama na plech. Celkově prý bylo dvacet zraněných, z toho dva těžce a jeden je dokonce v kritickém stavu.
No a s těmi sympatickými stvořeními souvisí i onen velký šok. Když jsme takhle projížděli jednou z křižovatek v Rathgaru, což je docela kousek od práce (ale ne zas takový, abych to šel pěšky ), koukám, koukám a co nevidím. Slečna v superkrátkých minišatičkách a úplně bos! Žádný svetr, žádné boty. Prostě nic. A venku byla taková „kosa“, že i já -a to jsem docela otužilec- jsem měl na sobě košili s dlouhým rukávem a na to ještě svetr! A seděl jsem v autobusu. Ona byla venku. V té zimě. A v podstatě nahá! V tu chvíli mi byla zima i za ni. Brrrr…