Kapitola 68 – Udělám ze sebe chudáčka
Jó, já vím, chlapi nefňukají. To je tak staré klišé, že už ho snad ani nikdo nevyslovuje veřejně. U chlapů se prostě očekává síla v každé situaci. Všichni ale víme, že tím silnějším elementem nejsme my chlapi, ale naše (většinou) něžné protějšky. Co se dá dělat? Děckama nezatopíte. Tahle teorie totiž není vycucaná z palce. Vždyť se kolem sebe podívejte. Kolikrát jste viděli ženskou skuhrat v práci jenom proto, že se celá třepe zimou, je celkově zesláblá a barvu má, jakoby na ni vylili bělobu? A kolikrát jste přesně tuto situaci zažili ve společnosti muže? Právě teď byste si tím procházeli, kdybyste pracovali v kanceláři se mnou…
Nestěžuju si nahlas. Vlastně mě není slyšet vůbec. Jediný zvuk, který se od mého stolu valí, je drcení klávesnice při psaní tohoto slabošského příspěvku do mého deníčku. Ale „hraju“ to tak dokonale, že už si dámy v kanceláři všimly. Tedy přesněji jedna – asi to teda tak přesvědčivě podat neumím, budu na tom pracovat 
A zrovna ta, kterou opravdu nemusím. A její reakce? „Snad na mě nepřeneseš prasečí chřipku“. Ó, jak já si přál, aby se tak v onu chvíli stalo. Aspoň by od ní na pár týdnů byl klid. No dobře, je to škodolibé, ale byla by to taková úleva…
No jo, dost skuhrání. Jde se zase makat… Ještě tři hodiny. Ach jo!