Kapitola 72 – Sebechvála smrdí, sebepropagace je ok
Bylo mi naznačeno, že bych měl zase po dlouhé době něco napsat. A že prý si mám dát záležet, protože to předchozí povídání nebylo nic moc. No jo a kdo má pořád ty hlody vymýšlet, jako? Ach jo…
Už pár týdnů předstírám, že jsem pilný student. Chodím do školy. No, není to vlastně škola, ikdyž tomu tak tady všichni říkají. Je to spíše kurz, který pořádá Institut digitálního marketingu tady v Dublinu. Škola ale zní líp, tak tomu tak říkám i já 
A baví mě to. Je to každou středu a přestože se domů dostanu až před desátou hodinou, dost přemýšlím, že tohle je jen začátek. Jenom doufám, že se vyhnu jedné dámě…
Aby to nevyznělo špatně. Ta dáma opravdu ví, o čem mluví. Je příjemná a dokáže zaujmout. Jenom mě dostala ve chvíli, kdy řekla: „Na sociálních sítích a blogováním strávím denně maximálně dvacet minut a můj byznys se přesto rozvíjí.“ No jo, ale když se její přednáška „nenásilnou“ formou přeměnila ve tři hodiny neochočené sebepropagace, není divu, že více úsilí tomu opravdu věnovat už nemusí. Naštěstí jsem se na její poslední přednášce zabavil svým vlastním způsobem. Připadal jsem si jako kdysi. Jako v době, kdy jsem ještě chodil na gympl a klukama v posledních lavicích jsme dělali nekalé věci. To byly časy…
Zpátky na zem. Nebo možná do nebe? Dneska v práci -kromě toho, že jsem nejprve nemohl najít svůj kafe-hrnek schovaný pod krabičkou na jídlo, kterou jsem tu včera zapomněl a toho, že mi docela i „hrabe“, tak jsem dnes měl návštěvu. Bohužel jen pracovní. Tak jak jsou slečny tady v Irsku ne tak úplně atraktivní, objevilo se ve dveřích stvoření asi metršedesátpět vysoké, havraních, rovně střižených, delších vlasů v elegantním kostýmku. Pro mě kombinace naprosto smrtelná. A najednou jsem slyšel svoje jméno. Polil mě pot. Naštěstí jsem to ustál bez úhony a dokonce jsem byl i schopen docela v pohodě povídat o všedních věcech. Hmmm, měla šedo-zelené oči. No co budu vyprávět…
Nicméééééééně. Hlavní událostí nadcházejících dnů se stává… Návštěva mé sestry. Už zase? Jo. Už zase. A komu to vadí? Nikomu. Těšíme se na ni jak na vánoce v létě. Asi divné přirovnání, ale pokud jde o Irsko, je jedno, kdy ty vánoce jsou. Tady je pořád stejně (hnusně). A pro mě osobně jsou vánoce nejpříjemnějším obdobím roku. Pokud se to tedy nezvrhne v hon na dárky Což mi připomíná… Asi bych měl hnout zadkem a konečně přepadnout nějakou banku A taky opravit zrcadlovou kouli. Bude to pořádná pařba. Dvoje narozeniny v jednom dni. Už se to plánuje, už se to rýsuje. A už teď je mi z toho mírně šoufl…
No nic. Čas na oběd. A pak zase do práce!