Kapitola 73 – A už je pryč. Opět!
Minulý čtvrtek v noci přiletěla a dnes brzy ráno (je středa) zase odletěla. Řeč je o mé sestře. Bylo to jiné, bylo to příjemné a bylo to zatraceně krátké. Tedy jak pro koho, nebo spíše pro co. Spaní na gauči v obýváku má sice své kouzlo, ale má záda jsem o tom tak úplně nepřesvědčil.
Dlouho před sestřiným příletem se plánoval přípitek na přivítanou. Jeden. A jak to dopadlo? To množství zůstalo, jen to nebyl přípitek, ale litr. Spát jsme šli až kolem půl páté ráno. Spolubydlící spala sotva dvě hodiny a frčela do práce. Já si pospal trochu déle, ale i tak jsem to moc nedával. Musel jsem si chytit taxíka, abych do práce přišel v jakžtakž rozumnou dobu. Byla to krize. Mozková krize. Už dlouho jsem se necítil tak mizerně. Ale stálo to za to. Byla sranda a pití bylo „zadarmo“. A to se vyplatí…
Hlavní akcí posledních pár dnů však byla dvojitá narozeninová párty. Má sestra a jeden z mých spolubydlících jsou zase o rok starší 
Už v pátek se nakupovaly ingredience, ze kterých náš vrchní kuchař vykouzlil papání, po kterém se příchozí Irové, Novozélanďané, Poláci i Slováci doslova olizovali. A v sobotu jsem pro změnu se sestrou utrácel já. Původně jsme chtěli do několikapatrového obchodního centra v Dundrumu, ale díky mým navigačním (ne)schopnostem jsme vystoupili na špatné trase tramvaje a ta správná byla taaaaaaak daleko. Nakonec jsme tedy prošli centrum Dublinu. Až jsem skoro nevěřil, kolik se toho dá za pár hodin stihnout 
Když jsme se vrátili z nákupů, přípravy na večerní slavnost už byly v plném proudu. Kuchyně byla provoněná baštou, obývák nabíral na své kráse (až dorazím večer domů, hodím sem pár fotek), hudba zněla na plné pecky a sousedovic děcko nás asi proklínalo 
Osobním vrcholem sobotního odpoledne bylo nafouknutí bezmála čtyřiceti balónků silou mých nekuřáckých plic. Měli jsme k dispozici i kompresor na autobaterku, ale nedalo se to pořádně připojit, tak jsme si museli poradit „postaru“.
Samotná párty se pro některé rozjela už při strojení – vůbec nenarážím na svou sestru s mou spolubydlící, které se docela „ztřískaly“ už ve fázi nanášení obličeje na jejich xichty (tak tomu opravdu říkaly). Některým se začalo dařit až po pár panácích alkoholu a někdo odpadl už v jednu – a tím vůbec nenarážím sám na sebe 
Předávaly se dárky, pilo se, jedlo se, tančilo se. A taky se padalo na naší rozblácené zahradě a sedalo se do tataráku – holt, i takoví experti se u nás v ten večer našli
Poslední hosté odešli kolem půl páté ráno. Nemusím asi popisovat, jak to následující den u nás vypadalo – koberec v obýváku prolitý různým pitím (včetně červeného vína), koberec v předsíni totálně zaprasený od bot a v kuchyni se nedalo pořádně hnout, aniž by člověk do něčeho nešlápl.
Víkend uplynul jako voda. Přišlo pondělí a to se během pár chvil stalo pekelným pro naši spolubydlící! Zničehonic ji začalo příšerně bolet v břichu a v zádech. Ještě večer jsme jeli k doktorovi, který si ji poslechl, vrazil jí dvě injekce a předepsal antibiotika. Bohužel, ve dvě ráno se to znovu ozvalo. A mnohem intenzívněji. A tak ji hned v úterý poslali z kliniky rovnou do nemocnice s podezřením na slepák. Ještě v noci ji odoperovali a teď leží na pooperačním s kapačkou. Ale volali jsme ráno do nemocnice a vypadá to, že bychom ji mohli mít zpátky doma už zítra 
Zato sestru už doma nemáme od dnešního brzkého rána 
Po necelých třech hodinách spánku jsme se museli vydat na cestu na letiště. Tam jsme ještě dali kafe -někteří vypichovali oči a někteří dělali modřiny na noze- a pak se s ní rozloučili před prvotní pasovou a bezpečnostní kontrolou v odletové hale. Další setkání třetího druhu je za námi. To další už se ale plánuje…