Kapitola 74 – Dvanáct večerů, šest týdnů
To jsem zase jednou přišel do práce, otevřu dveře a „prásk“. Ta nálada, která tady dnes mezi dámami panuje, mě „flákla“ přes můj ospalý obličej tak, že jsem se málem sesunul k zemi. „Ouuuuukeeeeeej,“ řekl jsem si. „Dneska tady bude opravdová zábava.“ Další facku jsem dostal v kuchyňce. A byla dost mrazivá. Nikdo se totiž neobtěžoval pustit naše malé topidlo. Radši jsem hned zmizel. Aspoň, že v kanceláři je docela teplo…
Ale abych nešířil jen špatné zprávy, je tady i jedna dobrá. Naše spolubydlící je v tuto chvíli na cestě z nemocnice. Po pár hodinách čekání na výstupní papíry naskočila do taxíku a užívá si pohled na svět z poněkud jiné a snad i příjemnější perspektivy. Po téměř dvou týdnech útrap a kapaček se zařadí mezi nás – normální jedince (to „normální“ bych prosil brát s rezervou 
).
***
Včerejší den byl takový „špeciální“. Dopoledne za mnou přišel šéf a že jde na jednání se zástupci jedné z firem, se kterými naše cestovka spolupracuje. A vzhledem k tomu, že bude řeč i integraci jejich rezervačního systému s našimi internetovými stránkami, tak prý mám jít s ním. Na to jsem mu musel odvětit, že jsem jaksi nevhodně oblečen. Jenom mávl rukou. A tak jsme vyrazili do města. Schůzka se odehrávala v Thajské restauraci v italské části Dublinu. Kombinace vskutku nezvyklá, ale společnost byla sympatická a jídlo výborné. Občas tedy bylo docela ostré – až jsem pokukoval po značkách, které dávaly tušit, že na zdi vedle našeho stolu kdysi bývaly hasící přístroje 
Odpoledne jsem měl volno. Měl jsem něco přes dvě hodiny do začátku poslední seance o on-line marketingu. Zalezl jsem do nedaleké kavárny, dal si zelený čaj (to jídlo mi dalo pořádně zabrat, takže kafe opravdu nehrozilo ), linecké kolečko a četl si. A byla to paráda. Po dlouhé době jsem opravdu zpomalil, užil si hodinku v klidu na místě, kde krásně voněla káva, kde nikdo nikam nespěchal. Občas jsem se přistihl, jak pozoruju lidi kolem sebe. Je to zvláštní. Každý z nich má svůj život, který jakoby zůstal za dveřmi oné kavárny. Vypadali tak uvolněně, přátelsky. Skoro jsem měl chuť si k někomu přisednout a povídat si…
***
Po dvanácti středečních večerech, nespočtu káv a výborných sušenek skončila další příjemná epizoda mého života. Rozptýlení, které svým způsobem krásně odlehčovalo tíživou situaci, ve které se (nejen) cestovní ruch nachází, tak nějak zrychlilo chod života. V pondělí se člověk probudil, řekl si „ve středu zase škola“ a najednou byla středa. A čtvrtek už se tady vnímá dosti uvolněně. Snad i proto, že jsou všichni natěšení na večerní nákupy (v Irsku jsou totiž všechny obchody ve čtvrtek otevřeny o pár hodin déle než v ostatní pracovní dny). A pátkem už člověk jenom tak prosviští v očekávání víkendu. Ten však, bohužel, uběhne neméně rychle.
Škola (rád tomu tak říkám, i když je to vlastně jenom kurz) skončila. Vlastně ne tak docela. Mám před sebou šest týdnů na to, abych zpracoval závěrečnou práci. Upřímně řečeno, nevím, kdy to budu psát. Za necelé dva týdny letím na pár dní domů. Do té doby musím zvládnout tolik věcí, že nevím, kde pořádně začít. Už jsem zmínil, že tu práci musím napsat v angličtině? Chudák šéf až to po mě bude číst a dělat opravy 
Nemluvě o tom, že někde věčně lítá a času na pobyt v kanceláři má pomálu. Naštěstí je to šest týdnů a ne jen tři, jak znělo staré zadání…
***
A začal jsem zase číst. Po jak dlouhé době? Je to pár let. Nemluvím teď o knížkách o počítačích, ty čtu podle potřeby. Vrátil jsem se k A. C. Clarkovi. Jeho povídky ve mně vždycky vzbuzovaly „fantasmagorickou“ představivost o tom, jaké by to mohlo být za pár desítek let nebo i století. Kam až se jako druh dostaneme. A občas si tajně přeju, abych se toho všeho dožil. Jenže elixír života stále nikdo nevynalezl, tak se asi budu muset vrátit na zem…