Kapitola 75 – Mé setkání s Bertiem
Je to už nějaká doba, co jsem do mého deníčku něco přidal. Dnes se mi však důvod k sepsání nové kapitoly přímo vetřel do přízně. Je tu opět čas, kdy se všechny cestovní kanceláře, tour operátoři, vlivní, ale i obyčejní lidé setkávají na jediném místě, aby snili o své dovolené v Karibiku, aby si popovídali s těmi, které nějakou dobu neviděli a případně i navázali kontakty nové. Až potud je to nuda, co? 
Šéf, z titulu prezidenta Asociace irských cestovních kanceláří, celý veletrh cestovního ruchu tady v Dublinu otvíral tradičním proslovem k návštěvníkům z řad laiků i profesionálů. Za asistence mnoha fotografů, kameramanů a sympatických reportérek se celou halou rozezněl hlas mě tolik známý, přesto však trochu jiný. Chvěl se. I přes ty roky, které se šéf prezidentování věnuje, i přes to nesčetné množství rozhovorů pro rádia, televizi a noviny, byl nervózní jakoby to bylo poprvé.
Hned po šéfovi se do toho opřel bývalý premiér irské vlády. Pro místní i přespolní je to stále ikona, vzor toho, jak se má dělat politika. Při jeho poslední rozpravě před senátem Spojených států sklidil mohutné ovace, potlesk takzvaně na stojáka. Pouhý náznak problému s prokazováním získaného majetku pro něj byl dostatečným důvodem k tomu, aby ze svého postu odstoupil. A to i přesto, že se ono podezření nakonec podařilo zcela vyvrátit. Marně se snažím si vzpomenout, kdy se takto zachoval kterýkoliv z našich zpohodlnělých politiků.
Bertie Ahern. Dnes jsem si s ním podal ruce. Dnes jsem si s ním povídal. Zvláštní bylo, jak byl uvolněný. I přes veškerou slávu si dokázal uchovat lidskost, kterou si všechny tady v Irsku získal. A za všechno může můj šéf. Byli oba už na odchodu, když tu se šéf otočil a řekl: „Tohle je David. Je z České republiky a minulý rok nám udělal pěkné fotky z veletrhu.“ V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Jestli šéfa majznout kamerou po hlavě, nebo padnout na kolena a vzhlížet k oběma jako k bohům 
Po pár hodinách lelkování a natáčení v terénu –vyzkoušel jsem si i „interakci“ se zákazníky a potencionálními obchodními partnery– jsem to zabalil. Tuhle kapitolku vlastně píšu „na kolenou“ v autobusu, protože pak už bych se k tomu zase nedostal. A jak to tak patlám dohromady, stále intenzivněji si uvědomuju, že notebook bude můj jediný „počítadloidní“ průvodce na nejbližších pár dnů. Můj Macík se totiž dnes večer stěhuje k novému majiteli… 