Kapitola 76 – Konečně je živěji
V naší malé cestovní kanceláři je po dlouhých měsících zase o něco živěji. Ekonomická krize a její dopady zřejmě v myslích místních lidí mírně odezněla a po pořádném šoku jakoby si uvědomovali, že je potřeba se s tím vším smířit a jít dál. A dovolené k Irům neodmyslitelně patří. Je to paráda zase všechny ty lidi vidět klábosit s naší „gardou“ slečen, paní a dam. Na druhou stranu je to i více na palici. Soustředit se v tom ruchu na cokoliv, u čeho je potřeba si uchovat chladnou hlavu, prostě nelze. A možná proto se v poslední době cítím tolik unaven a to i přesto, že jsem celý týden chodil -na můj vkus- docela brzo spát…
Minulý týden, právě když jsem se chtěl vydat na cestu domů, si mě šéf zavolal k sobě do kanceláře. Tam mi suše oznámil, že přijde účetní auditorka. Sranda byla v tom, že šéf zrovna v ten den učil cestovního ruch. když jsme skončili, popřál jsem mu „užij si školu“, načež škodolibě odvětil „užij si auditorku“. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl s tím ďábelským výrazem, přátelsky škodolibým úsměvem a zároveň soucitným gestem ve tváři. Čeho já se ještě od šéfa dočkám? 
Uplynulý týden byl vlastně zvláštní ještě z jednoho důvodu. Lidi kolem -a nebylo jich málo- byli tak nějak nervózní, podráždění. Hodně si jich stěžovalo na nespavost, v kanceláři, ale i doma se občas dala krájet atmosféra. A nová manažerka se dosti „brutálně“ pohádala s mou oblíbenkyní. Byl to řev! Co řev, přímo burácení. Nebylo jim rozumět -byly zavřené v kuchyňce, ale podle toho kraválu bych řekl, že to stálo za to. Jako první do kanceláře vtrhla má oblíbenkyně, strhla z věšáku kabát a šla si zapálit. Ke konci týdne už obě byly docela v pohodě. Vlastně to vypadalo, jakoby se mezi těmi dvěma nikdy nic nestalo.Asi úplněk…
Víkend opět uběhl neuvěřitelně rychle. Naštěstí pro mě měl ale samé světlé stránky. V sobotu ráno jsem vyrazil na výlet do nedalekého obchodního centra. Dal jsem si malou snídani -kávu s koblihou- a pak v rychlosti prosvištěl prodejnou s hudbou a filmy. Mým cílem byla prodejna s počítačovou technikou, konkrétně krámek nejmenovaného výrobce počítačů, hudebních přehrávačů a jiných mobilních zařízení. Tam jsem několik minutách kroužil kolem všelijakých „jablečných“ udělátek -ve skutečnosti jsem si krátil chvíli do příchodu paní prodavačky, která zřejmě zaspala- a „tajně“ pokukoval po krásném, velkém displeji, který v sobě ovšem ukrýval vše, co má pořádný počítač mít. Výrobce mu říká iMac, pro mě je to Macík II. Ten první (Mac mini) už vesele slouží novému majiteli. A já? Opět si „pochrochtávám“ blahem 