Kapitola 77 – Zvyk je železná košile
Každý z nás to zažil. Vždy, když máme pocit, že už nás nemůže nic vykolejit, stane se to. Děláme věci zcela bez rozmyslu – prostě proto, že je děláme každý den. Automaticky. Prostě je děláme a tak nějak nevnímáme, co z toho nakonec vzejde. Ráno vstaneme, projdeme ranním rituálem a už si to šineme do práce, školy nebo na pracák. A stačí opravdová maličkost, která vás vykolejí tak dokonale, že si to nejprve neuvědomíte. Ale jakmile opět přepnete do „aktivního myslícího módu“, žasnete, jak se něco takového mohlo stát.
Stalo se. A stalo se to mě. To ráno jsem potřeboval skočit při cestě do práce na poštu s displejem, jež měl namířeno ke svému novému majiteli. Všechno probíhalo jako obvykle, ale změněný sled „odchodových“ aktivit mě vykolejil natolik, že jsem v zámku vchodových dveří nechal klíče! Ano, alarm byl zapnutý. Ale k čemu je alarm, který tady všichni úspěšně ignorují a navíc ani není napojený na centrálu? Dorazil jsem do práce a v tom jsem to zjistil. Klíče nikde, panika na postupu. Hned mi došlo, kde jsem je nechal. A sakra, a teď nás někdo „navštíví“ a já budu až do konce života splácet spolubydlícím zmizelou výbavu jejich pokojů. Polilo mě horko, to se ví…
Počáteční veselí, které se mě zmocnilo v momentě, když jsem zahlédl šéfa na úprku z kanceláře, se proměnilo v neudržitelný nával zoufalství. Po pár minutách jsem se sebral a odjel taxíkem domů. Samozřejmě s vědomím šéfa, který mi vzápětí volal zpátky, že jestli chci, ať dneska pracuju z domu, jinak by mě to cestování městem umořilo k smrti.
Taxikář byl docela „kecálista“ a srandičkář. Když jsem mu odvyprávěl, co mě právě potkalo, začat vtipkovat. Asi ve snaze mě trochu uklidnit. Dokonce mě i nechal vybrat, kterou cestou pojedeme 
Irové jsou v tomto naprosto bezkokurenční. Jejich srdečnost se projeví právě ve chvíli, kdy to člověk nejvíce potřebuje…
Už když jsme se blížili k domu, zahlédl jsem ony zpropadené klíče. Díky bohu, stále tam byly. A opět díky bohu, v baráku nic nechybělo. Byla to úleva. Dal jsem si dlouhatánskou sprchu, uvařil kotel čaje a k němu jsem v kuchyni našel výbornou buchtu, co ji den předtím pekla naše spolubydlící. A byla výborná!
A pak už jsem jenom makal a makal a makal. A čekal až někdo konečně dorazí domů a dáme si společně kafe…