Kapitola 78 – Bylo nás pět. Vlastně šest…
Ono „bylo nás pět“ jsem už možná použil pro jednu z dřívějších kapitolek Mého deníčku, ale co naplat. Jedině toto totiž přesně vystihuje realitu posledních dní u nás v cestovce. I když nás vlastně bylo šest, ale kdo by to počítal 
Má drahá kolegyně dostala po dlouhých dvou a půl letech „padáka“. Svým způsobem jsem ji snad měl i rád. Asi tak pět minut z celého osmihodinového dne. Po jeho zbytek mě totiž neskutečně štvala svou národnostně motivovanou arogancí, prazvláštním stylem komunikace a naprostou neúctou k pravidlům…
Už dávno měla nakročeno k tomu, aby naše řady opustila. Ale tak nějak na to nebyl čas, ani nikdo, kdo by se do toho pořádně pustil. Vše se roztočilo až s příchodem nové manažerky prodejců. Srovnal bych to k válce Severu proti Jihu, k souboji Titánů, k nárazu obrovské vlny tsunami na pobřežní bariéry nebo dopadu Tunguzského meteoritu. Dříve poklidné místo se zcela změnilo. Vzduchem se vířil prach emocí, nervy byly na pochodu, ze zadních částí kanceláře byly občas slyšet velmi vášnivé diskuze. Včera toto všechno skončilo. Naštěstí!
Je klid. Občas rozpaky. Občas opatrná prohlášení či diskuse. Nikdo si ale nedovolí „naostro“ vystoupit se svým vlastním názorem. Nikdo totiž neví, co všechno se v šéfově kanceláři přesně odehrávalo, jaké informace naše drahá ex-kolegyně v afektu vychrlila. Všichni víme, že člověk vzteklý je dostatečně nabuzen ke zvracení „zaručeně pravdivých“ informací. Ať už se jedná o kohokoliv nebo o cokoliv.
Poslední předsmrtné záseky z některých dělají hrdiny, ale z některých trosky. Otázka je, co z toho se stalo z ní? Hrdina nebo troska? Když odcházela, prohlásila: „Tohle není konec“. A odešla. Jsem zvědavý, co z toho bude…
Nicméně… Doufejme, že tato epizoda rychle odezní. A až se tak stane, bude zase pohoda…