Kapitola 81 – No food, no plastic, no problem
Ha! Přesně měsíc! Přesně měsíc jsem sem nic nenapsal. Jsem sem. Čeština je občas důkazem své vlastní zvrhlosti. Takhle komplikovat lidem život. Ale což, jinak to nebude. Aspoň do doby, než zanikne. Ale to bude trvat hodně dlouho. Už teď však pozoruju náznaky „poangličťování“, a to hlavně u poměrně početné skupiny lidí, jež své životy vložila do rukou zemí za hranicemi rodné hroudy. No food, no plastic, no problem…
Tohle památné spojení na mě jednoho krásného dne vychrlil můj spolubydlící. Samo o sobě by to zase až takový „mentální“ dopad nemělo. Jenže když to přišlo od někoho, kdo bude rád až zase bude mluvit jen a pouze česky, celá „aféra“ nabyla nových, neuchopitelných rozměrů. A přitom šlo o nevinné konstatování, že do zelené popelnice opravdu žádné jídlo, ani plasty nepatří. Ale že je to srandista největšího kalibru, tak tam to „no problem“ prostě přihodil. Od té doby je toto spojení slyšet docela často…
Minulý víkend, vlastně celý minulý týden, se slavily narozeniny. Hned dvoje. A oboje v jednom domě. Bylo veselo, bylo hravo. S chlastáním (ehmmm) se začalo už o týden dříve než byla plánovaná velká oslava. A když už jsme se k té oslavě pomalu, ale zato velmi jistě „propracovali“, dorazilo asi čtrnáct lidí. A musím říct, že se to povedlo. I když jsem odpadl (jako obvykle) kolem jedné v noci, užil jsem si to. S kamerou a foťákem v ruce. Výsledky snažení jsou na mém Facebook profilu – samozřejmě jen pro mé přátele.
V pondělí tady bylo volno. I tak si ale připadám, jakobych makal už aspoň deset dní v kuse. Sedím v kanclu v mrtvolném stavu a hypnotizuju hodiny na telefonu. Ještě čtrnáct minut. Hmmm, těch čtrnáctek je tady nějak moc. Tak třináct. To je ale hnus číslo! Prostě: za necelou čtvrthodinu frčím domů. A než odfrčím, budu ještě chvíli přemýšlet. Odkojení večerníčky pochopí a ostatní mají smůlu… 