Kapitola 83 – Novej bejvák
Poslední! Poslední? Kolikpak z vás se fakt leklo, že ta předchozí kapitolka vážně bude poslední? To by mě docela zajímalo. I když ono to nejspíše bude tak, že ji ani nikdo nečetl. Ale co. Aspoň jsem se zase po dlouhé době vyřval z pocitů a vjemů. V tuhle chvíli mě trápí vlastně už jen jediná věc. Zubař mi sice říkal, že se bolest bude objevovat ještě aspoň měsíc, já bych ale byl rád, kdyby už to bylo za mnou. Jak chodím brzy spát, nad ránem přestanou fungovat prášky proti bolesti a mám po snění. Tedy po dřevorubání…
Novej bejvák
O víkendu, který bezprostředně následoval po mém návratu do jámy lvové, jsme se se zbývajícím spolubydlícím rozhodli pro pár „drobných“ úprav v baráku. Chtěli jsme zbrousit a znovu nalakovat parapety u oken. A já si chtěl konečně vymalovat pokoj. No jo, když jsme ale skončili a podívali se kolem, dostal jsem nápad, který se vzápětí obrátil v hodně špatný vtip. Koukl jsem na podlahu u sebe v pokoji a rekl: „Tak když už máme tu brusku, tak bychom tady v tom pokoji mohli udělat i tu podlahu, ne?“ Spolubydlící, a v té době už i náš „rodinný přítel“, na mě mrkli a řekli: „Proč ne…“ Vsadím se ale, že kdyby věděli, že jim to zabere podstatnou část víkendu, řekli by spíše: „Trhni si nohou!“ Jsem za jejich nasazení vděčný, v sobotu se za odměnu ožerem.
Zrovna jedu do práce. Autobusem. To je vám vždycky taková směska různých vůni a „vůní“, že by jeden padl. Na druhou stranu se je většinou na co dívat. Kolemjedoucí auta, krásná příroda a „krásná příroda“ 
Jenom kdyby cílovou destinací nebyla moje kancelář, ale třeba kavárna na rohu u řeky. To by byla panečku šichta! Nicméně, práce je práce. Dnes bude o to složitější, že tam nebude ani nejvyšší z nejvyšších, ani šéfka kanceláře. Jen já a dvě dámy, jejichž průměrný věk bude někde kolem čtyřiceti a celková inteligence nepřesáhne IQ automatické pračky. Vypnuté… Jaj, kdyby tohle četly 
No nic, jsem v centru. Pomalu balím a hledám kartičku na kafe. Dneska ji mám totiž zadarmo. I s čokoládou. Paráda…