Kapitola 85 – Týden pekla
Začalo to minulý pátek. To ráno jsem se opět po dlouhých několika měsících rozhodl vyjet do práce na kole. Byla to parádní jízda, občas mě osvěžilo pár kapek deště, ale jinak jsem si nemohl stěžovat. Dorazil jsem s dosti velkým předstihem. Zamkl jsem kolo jako obvykle. K zábradlí schodů od našeho zadního východu. Když jsem se na něj šel mrknout asi po dvou hodinách, už tam nebylo.
Šéf byl touto skutečností zděšen. Nevěděl, co má dělat. Ani jsem od něj nic neočekával. Bylo to moje kolo a on nemohl za to, co se stalo. Bohužel jsme v tu chvíli nemohli najít ani jednoho zaměstnance bezpečnostní služby, abychom se aspoň zeptali, jestli je na toto naše obchodní centrum pojištěno. Ostatně, nebylo to poprvé, kdy bezpečáci nedělali to, co měli. No co už, asi s tímhle nic nenaděláme. Kolo ale nebylo to jediné, co mě tento týden pořádně rozpálilo.
V sobotu, tedy jen den po onom incidentu s kolem, se mi naprosto neuvěřitelným způsobem ozval zub. Byl to tentýž zub, který mi nezávisle na sobě léčili dva zubaři. Ten první to nějak zvládl tak, že jsem o tom zubu nevěděl dva roky. Druhý zubař to prostě zavřel a děj se vůle boží. A taky se děla. Prášky v podstatě nezabíraly. Místy jsem měl chuť probít se hlavou skrze zeď baráku. V úterý jsem tak byl u zubařky tady v Dublinu. Byl to drahý špás. A bude ještě dražší. Podle všeho mám chycený kanálek a celá léčba si vyžádá několik návštěv. Každá z těch návštěv stojí zhruba stovku. Euro, samozřejmě. Na její obranu ale musím říct, že od úterní návštěvy nemám se zubem problém. Nebolí, ani jinak se nehlásí o pozornost. Moje spolubydlící takové štěstí neměla…
Aby toho všeho nebylo málo, přidaly se k tomu problémy v práci. Snad je to jen mou celkovou únavou nebo něčím jako syndromem vyhoření. Prostě mě to v poslední době v práci šeredně nebaví. Své kolegyně je stále těžší snášet s úsměvem na rtech. Od doby, co přišla nová šéfka, původní dámy zlenivěly. Je jim všechno jedno. Ale přitom se pořád plácají po ramenou, jak jsou pro tu práci perfektní. Ponorka jak vyšitá. A já si nejsem jist, jak dlouho toto budu ještě schopen tolerovat.
Na druhou stranu, celá situace tady i jinde není zase tak úplně vhodná, abych se prostě sebral a šel pracovat jinam. A taky musím přiznat, že by to nebylo fér vůči mému šéfovi. Vděčím mu za mnohé. Ve spoustě situacích mi pomohl jak nejlépe uměl. Vlastně nebýt jeho, tak jsem pobyt v Irsku zkrátil na pouhé tři měsíce…