Kapitola 88 – Sprostá sebepropagace
Já vím, já vím! Poslední kapitola z prosince. Sypu si popel na hlavu, jsem úplně nejhorší. Ale mám pro to důvod. Vlastně je těch důvodů několik. Jednak už mám za sebou pořádnou řádku nejrůznějších večírků –jeden z nich se konal dokonce třikrát– a taky jsem nějak přidal na intenzitě, pokud jde o focení.
Během posledních pár měsíců se můj fotografický „park“ rozrostl o pár krásných kousků a další jsou na cestě. Vlastně už mám takové malé mobilní foto studio. A zatím mě to baví. Říkám „zatím“, protože už za sebou mám jednu téměř tři roky trvající pauzu, kdy jsem foťák viděl jen z dálky. Prostě mě to tolik „nebralo“.
Je docela zajímavé, jak se to všechno vyvinulo. Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu až tak daleko. Vlastně jsem na půl cesty k hotovému fotografickému portfoliu. Pak už je jen kousek k tomu, abych se fotkou občas i živil. Víkendy, pozdní večery v týdnu. Dokonce mám pocit, že by tahle „otvírací“ doba vyhovovala spoustě potencionálních zákazníků 
Fotím hlavně portréty, ale chtě bych se spíše věnovat módní fotografii. Tak nějak mě to láká. Je to prostě jiné než fotit hrníčky nebo strom za domem. Už mám za sebou pár foto sezení a řeknu vám, že je to pořádná dřina. A kdo si myslí, že mačkat spoušť je „lehárko“, tak to je na pěkném omylu. Po čtyřech hodinách ve fotoateliéru jsem mrtvola snad ještě více než po osmi hodinách účetní uzávěrky. Je to ale parádní zadostiučinění, když si na konci každého focení sedneme s fotografovanou osobou a dalšími účastníky „akce“ a řekneme si: „Ty jo! Dobrý fotky!“
Zatím to všechno provozuju jen jako nadšený fotoamatér. Některé výsledky ale dávají naději, že bych se tím snad i uživil. Posuďte sami (obrázky se otevřou do nového okna):
A protože těch fotek neustále přibývá, mám i své foto stránky, svůj Flickr profil a stránku na Facebooku – tady přišla na řadu ta sprostá sebepropagace z titulku této kapitolky
A co jinak? Jinak všechno při starém. Vlastně ne! Děly se hrozné věci u nás v cestovce. Hrozné pro někoho. Dobré pro mě. Jsme o dva lidi štíhlejší. Jedním z oněch nešťastníků byl i šéf naší pobočky v Limericku, po kterém jsem tímto zdědil část jeho povinností. Což je na jednu stranu docela „drsňárna“, vzhledem k tomu, že jsem nestíhal už předtím, na stranu druhou mám aspoň jistotu, že mě šéf jen tak „nevyleje“ ze zaměstnání.
No, dovedl bych si vlastně i představit, že jsem nezaměstnaný člověk Registroval bych se na pracáku, pobíral podporu v nezaměstnanosti a ještě bych dostal příležitost formalizovat svou vášeň pro fotografii na jednom ze státem placeném kurzu. Nemluvě o tom, kolik volného času bych najednou na to focení měl!
Tak. A dost žvanění. Jsem teď ve vlaku do Limericku. Ještě to vypadá na další dvě hodiny. Zatím je docela hezky, tak snad to vydrží celý den. Ale pochybuju. Zatím jsem nezažil den, kdy by v Limericku nepršelo nebo nebyl silný vítr a zima jak v Rusku. Nebo kombinace všeho dohromady. Nechápu, jak tam někdo může vůbec žít…