Kapitola VI – Někde mezi Corkem a Dublinem
Se to putování poněkud zvrhlo v rozlítanou dovolenou. Cesta do Dublinu byla plná nádherných výhledů na krásnou a dramaticky podmračenou krajinu, nádhernou architekturu vesnic a malých měst a příjemného, téměř pětihodinového, lenošení. Po asi hodině a půl mě přepadla neodkladná potřeba zbavit se nadbytečných tělesných tekutin. Už jsem se jal požádat pana řidiče, aby zastavil. Naštěstí to sám udělal asi po dvou hodinách cesty. Zastavili jsme v motorestu. No, skoro to vypadalo na pořádné nákupní centrum. Válím se v posteli. Tentokráte v hostelu Abbey Court na Bachelor‘s Walk. Je to v centru, hned za rohem je O’Connell Street – vyhlášená nákupní zóna a kousek od ní nádherná oblast s názvem poněkud tajemným – Temple Bar. Temple bar se mi obzvláště zalíbil díky živé hudbě jak na ulici, tak ve zdejších irských pubech. Nálada tady byla skvělá a spousta lidí v ulicích ani zdaleka nenaznačovala, že by měl zítra následovat další pracovní den a všichni ti lidi zase upadnou do svého stereotypního životního „komatu“. A mají tady nádherně nasvícené mosty přes řeku Liffey. Až bude více času, nafotím pár temně večerních fotek, ty mám nejraději. Hned zítra mám dvě schůzky. Dvě bývalé kolegyně, každá na jiném místě, obě v Dublinu. Snad budou za ty roky v obraze a poradí, kde hledat bydlení. No a při té příležitosti zase vzplanu při pohledu na obří letadla (jedna z těch kolegyň pracuje na letišti) a večer pak nad nefalšovaným Guinessem, tedy irským tmavým pivem. Hostel na pokraji centra má jednu obrovskou nevýhodu – je tady hustý provoz, asi jako kolem Muzea v horní části Václavského náměstí v Praze. Auta, autobusy, kamiony a fůra turistů i domorodců. Navíc nejsem na pokoji sám, jak tomu bylo v Corku. Jsme tu tři. Z toho jeden neidentifikovatelný s takovou tou zvláštní úpravou vlasů – je to jako když do toho plivne a smíchá to s vajíčkem a cukrem a pak to stáčí dohromady. A pak jedem Polák. V Irsku byl přes čtyři roky a pracoval v nedalekém přístavu. Před týdnem jim však řekl sbohem a zítra se vrací do Varšavy. Ten se „má“. Teď mě napadá. Byla řeč o zdejších slečnách a paních. Zdá se, že krása místních dam je velmi jasně nepřímo úměrná vzdálenosti mezi kteroukoliv z nich a nejbližším fast foodem (McDonald’s, Burger King a jim podobnými). To jest: na vesnicích a v malých městech, kde tyto vymoženosti moderního stravování nejsou, člověk narazí na docela hezká stvoření. Cork byl přesný opak. Trochu tato teorie pokulhává v Dublinu. Jakoby zdejší něžné pohlaví vědělo, co se dneska „nosí“. Ehm, no nic, popojedem! Koupil jsem si další irskou píšťalku. Už jich mám pět. Snad se na ně někdy naučím pískat nějakou tu typicky irskou hopsací záležitost. Teprve je čtvrt na deset a já jsem utahaný jako malý ratlík. Jdu spát. Snad se mi podaří usnout, asi zavřu okno, jinak mi nepomůžou ani sluchátka. Tak dobrou a zase někdy! 