Kapitola VIII – Optimismu není nikdy dost
Sedím na úřadě, jehož název by se dal volně přeložit jako „Evidence obyvatelstva“, nebo taky „Sociální úřad pro podporu imigrantů“. Úspěšně jsem absolvoval první kolo klání o uznání poskytnutých dokladů. Odměnou mi bylo pořadové číslo 42 ve frontě žadatelů o tzv. PPS číslo, tedy volně přeloženo „osobní číslo pro styk s veřejnou správou a zaměstnavateli“. Už je na řadě jednadvacítka. Aspoň něco. V mezičase jsem si skočil na O’Connell Street pro kapučíno, abych celý den neseděl jen tak bez ničeho. Schody úřední budovy sice dost studí na zadní části mého nedokonalého těla, ale na napsání pár řádku to bohatě stačí. Dočasně jsem se usadil ve čtvrti, kde je naprosto normální vandalismus ve všech jeho možných i nemožných podobách – od klepání na dveře a následný úprk sotva desetiletých smraďochů po pálení automobilů, zaparkovaných u domů jejich majitelů. Občas tady prý i létají vajíčka… Ale jinak je tu docela bezpečno. A hlavně – zatím to mám zdarma. Když jsem nabízel alespoň skromné podnájemné, byl jsem zahnán do kouta, abych prý nebláznil. Jo, zlatá česká soudržnost ve chvílích, kdy jde někomu o život, je alespoň mezi krajany v Irsku stále velmi živá. Pořádají se různá setkání, vzájemně si tady ochutnávají kulinářské výtvory a tak celkově jsou prostě docela v pohodě i s naprosto minimálním platem. V Dublinu se dnes udělalo krásně. Je modrá obloha, asi po dokonání díla na úřadě budu chvíli fotit. Taky jsem pořád nezpracoval fotky dřívější. Musím na to konečně sednout. Mimochodem, v Corku je prý úplně stejně. Volala mi kamarádka, která tam bydlí. Všude je ale pořádná zima. Možná trochu až nezvyklá. Kolem vánoc bych chtěl být doma. Když jsem ale koukal na ceny letenek, musím uznat, že snad bude lepší nejezdit vůbec, nebo až 24. nebo 25. prosince, kdy jsou lety poloprázdné a za odpovídající sníženou cenu. No, uvidíme. Při nejhorším zakusím kouzlo dvoudenního cestování autobusem, nebo to nějak nehorázně překombinuji letadlem přes některou z evropských, letištěm vybavených vesnic. Tak „už“ je na řadě čtyřiadvacítka. Jde to „rychle“. Na to, že tady mají do čtyř hodin, až „moc“. Včera jsem si zahrál na rozsévače životopisů. Obešel jsem kolem pěti personálních agentur, všude jsme si pěkně popovídali, podívali jsme se na moje "cévé" a pak mi jednotně oznámili „ozveme se, jakmile něco najdeme“. Dobrá vyhlídka! No, pořád lepší než „drátem do oka“. Jak tak sedím na těch schodech, vnímám kolem sebe různé zvuky, ani jeden však nelahodí mému uchu. Řešení? Pustil jsem si The Corrs, album Forgiven Not Forgotten. Jojo, to je hudba! Taková pohoda. Akorát ta baterka od notebooku, kdyby neslábla tak rychle. Hodina a půl při normální zátěži není teda kdovíjaká výdrž. Naštěstí se dá dokoupit přibližně dvakrát tak silná. Až si na to konečně vydělám, hned do toho jdu! Není totiž nic horšího než čtyřhodinová cesta autobusem a zábava jen na tu jedinou hodinu a půl. A že vím, o čem mluvím. Cesta z Corku do Dublinu byla přesně o tom! No nic. Asi to vypnu a půjdu si poslušně sednout mezi ostatní adepty na život a práci v nádherném Irsku. Při čekání musím zjistit, jak to ti rytíři řádu Jedi z Hvězdných válek dělali. Myslím tím ten jejich trik na mozky slabomyslných a strojů. Jak na ten panel s pořadím tu čtyřicetdvojku dostat? 
Tak já jdu čekat. Zatím se mějte jak chcete, ale pokud možno, tak jedině dobře a buďte plní optimismu!