Kapitola XI – Sny
Každý z nás má nějaké sny. Živé, hrůzostrašné, veselé, nebo plné beznaděje. Každý z nás o něčem sní, každý má svá tajná přání. Mým přáním je mít spokojený život a zrovna tak bych si přál, aby se spokojeně vedlo i všem těm, které znám a mám je rád. Mým snem je taky najít si v Irsku dobrou práci, vydělat si peníze, které pak úspěšně „vyměním“ za příjemné bydlení někde na Moravě, napůl cesty mezi rodinou a přáteli. O rodině, pro kterou bych se přetrhl snahou o její blahobyt… Zrovna tak sním o založení vlastního ateliéru a focení pro velké podniky, známé magazíny a jen tak pro radost. Mám ale i sny, které nelze ovlivnit. Ty, co se zdají v noci, co mohou potěšit, ale i vyděsit. Zrovna poslední tři noci po sobě, což je pro mne poněkud neobvyklé, se mi ty sny zdály. Ty z prvních dvou nocí, jež byly naplněny radostí, následoval jeden… Byl plný beznaděje a bezmezného zoufalství. V tom snu jsem ztratil všechno a všechny, na čem a na kterých mi záleželo. Ztratil jsem je při cestě za svým vlastním štěstím v domnění, že se pak vrátím a všechno bude jako dřív. Že zase budou všichni kolem a budu se s nimi radovat ze života. I přesto, že snům pranic nevěřím, děsí mě. Moc… No nic, popojedem! Ozvala se mi bývalá kolegyně z práce a taky moje kamarádka. S Přecedou i ostatními jí říkáme důvěrně Iráček. V pátek přiletí do Dublinu za jinou bývalou kolegyní. Tak to vypadá na druhou pivní štaci za můj krátký, půlměsíční pobyt tady. Už se těším. Iráček je prořízlá huba od přírody, nikdy nezkazí žádnou zábavu, tak to bude fajn. Lidičky, čím to je, že v poslední době nemám básnickou slinu, abych napsal něco normálního? Kdyby to náhodou někdo věděl, podělte se, třeba s tím něco uděláme 
Tak zatím a opatrujte se!