Kapitola XL – Ztráty a nálezy
Abych vůbec správně napsal číslo kapitoly, musel jsem navštívit stránky, jež se zabývají římskými číslicemi. Nikdy mě nenapadlo, že můj deníček vůbec dosáhne na čtyřicátou kapitolu. No, stalo se, přesto bych rád, kdyby tomu tak bylo v pozitivnější části mého života. Jinak veselý den totiž poněkud zasmušilo večerní loučení s někým, kdo mi dal šanci na život v Irsku, kdo o mě ví více než kdokoliv jiný. Někdo, s kým jsem si vždycky měl o čem popovídat, a to na jakékoliv téma. Třeba i o sado-masochistické povaze samotné existence člověka – dotyčná osoba chápe, ostatní nemusí 
Je konec obědovým rozpravám na čerstvém vzduchu, prosyceném deštěm, plkání o našich kolegyních, šéfovi, zákaznících nebo o životě kolem. A já mám „utrum“, pokud jde o rodný jazyk. Hold, teď už jen anglicky, páč česky u nás už nikdo nerozumí. Má to ale i svou výhodu – konečně mě to tlačí k tomu, abych se učil nová slovíčka, abych pomalu, ale jistě přivykal irskému „humoru“, zkrátka začal myslet a mluvit jako jeden z nich. Sestřih i „ksicht“ by na to jakžtakž byl, tak už jen šikovně zamaskovat český přízvuk a je vystaráno.
Naštěstí mám kolem sebe (víceméně) milé kolegyně, které mi jazykové nedostatky odpouštějí. Občas mě ale štve, když musím všechno opakovat několikrát. Mám někdy problém, aby mi rozuměli i krajané, natož pak Irové. Skoro přemýšlím, jestli nejsem zralý na logopedické vyšetření, anébrž se přichytávám v situacích, kdy vážně uvažuji nad tím, jak jsem se dostal k tomu, že vlastně neumím mluvit, tedy artikulovat. Asi jsem už zlenivěl natolik, že mi ani nestojí za námahu pořádně zaměstnat odpovídající svaly. A k tomu navíc ta samota! Ach jo…
***
Rozhodl jsem se prodat svá ateliérová světla. Po měsících experimentování jsem totiž dospěl k závěru, který jsem v počátcích tak nějak nechtěl plně akceptovat. Když nad tím tak ale přemýšlím, vlastně mi to připadá přirozené. Člověk má své sny, své plány, to vše se ale mění v reálném čase a v reálných podmínkách. Vize fotografa, jež se dokola otravuje s rádoby „celebritami“ a nastrojenými modelkami není pro mne. Ověřil jsem si to při několika příležitostech při asistování mé kamarádce, která se „společenskou“ fotografií zabývá na profesionální úrovni. Uvědomil jsem si, že to, co mne opravdu k fotografii táhne, je onen moment, ve kterém je všechno jakoby zmraženo, vše je v poklidu, nic a nikdo nikam nespěchá, vše je uvolněné a přirozené. To ale módní a jí podobné fotografie nejsou. Je to příroda, která skýtá nekonečná množství kombinací barev, světla, motivů. A té se chci nadále věnovat – rekreačně, pro potěšení, bez vztyčeného ukazováčku mého potencionálního fotoeditora.
***
Tento pátek jedu zase na pár dní domů. Na krátkou dobu, kterou v Krnově strávím, mám poměrně nabitý program – hned druhý den se sejdu s několika bývalými spolužáky ze střední školy (a snad i s třídními profesory) v místním Irish pubu. Jsem zvědav, kolik jich dorazí. Účast, stejně jako schopnost cokoliv zorganizovat jako celek, byla vždycky nevalná, tak uvidíme. V tentýž den jedeme s mámou koupit boty, v neděli se snad sejdu s přáteli, kteří v onom městě na česko-polské hranici stále přebývají. Pondělí a úterý si jako správný strýc užiju vycházek s ratolestmi mých sester. No a ve středu ráno už zase pofrčím vstříc novému domovu, irskému Dublinu. Čas letí jako voda, kdyby tak měl den dvakrát tolik hodin…