Kapitola XVI – Nudlovka a jiná zvěrstva
Tak jsem se ocitl na prazvláštním rozcestí. Ani nevím, jak jej definovat. Na jedné straně se po měsíci bez práce všechno v dobré obrátilo. Na druhé straně je zase vědomí toho, že práce je dočasná, možná bude o trochu delší, ale ne o tolik. Navíc se mi hroutí bydlení jako příslovečný domek z karet, dostal jsem termín, do kdy bych se měl přestěhovat do „svého“. Říká se, že před bouří je vždycky klid a já doufám, že v tom mém případě nepůjde o život. Do té doby ale ještě daleko, celý měsíc. Vánoce letos budou tak trochu mimořádné. Budou totiž úplně první, teré nestrávím v rodinném kruhu, nebo ve společnosti přátel. Nebude tak komu darovat a od koho dostávat dárky. Ach jo… 
Usrkávám zrovna nudlovou polívku. Takovou tu čínskou rychlokvašku s nudlemi a něčím, co by se mělo, alespoň chuťově, podobat hovězímu masu. Maso nikde, jeho pachuť jakbysmet. Ale co, dokud je to levná forma rychlooběda (v Irsku neznají vymoženosti typu závodní jídelna, apod.), budu pokorně soukat jednu nudli po druhé do svého prázdného žaludku. Od pondělí až do pátku. Hmmm, mňam! 
Což mi připomíná… Kolegyně viděla jinou kolegyni, kterak si na chléb maže banán. „No“, řekl jsem si, „co naplat, jinej kraj, jinej mrav.“ A pak jsem si ještě vzpomněl na svá mladá léta a na přátele z Norska, kteří si naprosto v pohodě na vánočku namažou máslo, na to dají salám, sýr, marmeládu a pak to do sebe cpou. Neodolal jsem a okusil jsem… A musím říct, že to mělo „něco“ do sebe. Ale stejně, není nad knedlo, vepřo, zélo 
No nic, přestože mám na oběd pauzu celou jednu hodinu, moc mě to pauzování nebaví. Jdu zase dělat, že dělám. Tak nazdar!