Kapitola XXIII – Cesta do práce
Někdy je až s podivem, co všechno musí člověk při cestě do práce vytrpět. Je rovněž s podivem, kolik času při tom člověk najednou má. Hlavně v poslední době.
Zatímco cesta do centra trvala víceméně standardních třicet minut, cesta z centra opravdu neutíká tak, jak bych potřeboval. Už před půl hodinou jsem měl sedět u svého stolu v kanceláři a předstírat pracovní nasazení. Namísto toho zase sepisuji svoje „paměti".
Jen přes most nad řekou Liffey nás to stálo téměř patnáct minut, dalších deset si vyžádal přesun k Trinity College. Cesta, která pěšky zabere tak pět minut středně rychlé chůze. Včera jsem přišel pozdě kvůli mému žaludku, dnes kvůli dopravní situaci v Dublinu. Začínám vážně uvažovat nad koupí malého skútru, abych konečně začal docházet do práce včas 
Je středa. A jako každý středeční večer, půjdu se s kamarádem společensky znemožnit. Výjimečně budeme tři, přidá se ta, která mi v posledních dnech míchá kartami života, aniž by o tom tušila… Jen je škoda, že to asi na dlouho bude naše poslední setkání. Ach jo. Život je někdy zvláštní hráč.
Včera odpoledne tady sněžilo. Docela sranda. Bylo zábavné koukat na všechny ty lidi kolem, jak jsou nešťastní z pár vloček, které navíc hned „po přistání" roztály. Dnes je krásné ráno, vlastně dopoledne. Je deset pryč…