Kapitola XXIV – Procitnutí
Nebijte mě. Měl bych teď pracovat a ne psát tyhle bláboly… Když já si nemůžu pomoct. Celý týden jsem byl svázán zvláštním pocitem, který jsem již dlouhou dobu neměl možnost vnímat, a který mi nedal spát. Přesto však jsem byl jako ve snu. V nádherném, nekonečném snu…
Až do včerejšího večera. Procitnul jsem.
A přišlo to v tu nejlepší dobu. Mluvím vážně a všichni, kteří mají pocit, že procitnutí je něco jako pád z dvanáctého patra panelového domu na betonový chodník, nevěřte tomu. Ve skutečnosti i nepříjemné procitnutí přináší spoustu nového a pozitivního myšlení. A dovoluje člověku uvědomit si, že má být napříště ostražitější a hlavně neváhat.
Když něco chcete, neváhejte. Běžte za tím, vezměte si to. Mějte se ale na pozoru. Obvykle to, co chcete, chtějí i jiní. A tak se může stát, že to chce i váš nejlepší přítel, bratr, sestra, zkrátka kdokoliv, komu bezmezně důvěřujete. A, jak už to tak bývá, obvykle mají v rukávu spoustu výhod, které vy právě nemáte a nikdy mít nebudete.
A i když procitnete a zjistíte, že se tak stalo právě díky někomu z vašich blízkých, nezatracujte je jen proto, že byli rychlejší, dravější, zkrátka (jak je dnes v oblibě říkat) efektivnější při lovu. Přemýšlejte. A hlavně: žijte dál.
Tak, jak jsem to dnes udělal já…
A teď jdu předstírat práci 