Kapitola XXV – Nejistá jistota
Nikdy bych nevěřil, jak kruté může být mít přátele. Ještě krutější mi však připadá mít něco, co jsem pracovně nazval „nejistou jistotou". Každý si libuje v tom, že má ve všem jasno, vše má naplánováno a ještě lépe, když vše vychází jak má. Ocitne-li se však v situaci, kdy mu do těch plánů vstoupí nová „neznámá", začne pochybovat, možná dokonce panikařit. Je-li navíc původcem oné neznámé přítel, je to o to horší.
Ocitáte se na pomyslné hranici, chcete-li bodu, zlomu, kdy rozmýšlíte jak daleko lze zajít, abyste z toho vyvázli živí a neztratili to nejcennější – nezkažené sebevnímání, které vás odlišuje od těch ostatních.
Otázka je tedy poměrně jasná. Odpověď na ni však nikoliv. Vše řídí to, čemu se v lidském světě říká žebříček hodnot. Jestliže je člověk od přírody předurčen k vytváření společenstev, je nadmíru jasné, že přátelství, stejně jako ryzí cit k blízké osobě, říkejme mu láska, jsou jedním z hlavních, neřku-li tím úplně hlavním posláním každého z nás. Občas se ale každý z nás ocitne na rozcestí, kdy volí právě mezi oním přátelstvím a něčím daleko intenzivnějším. A je-li ono intenzivnější zároveň společným pro zmíněné přátelství, jak z toho ven? Zachovat přátelství za cenu ztráty vztahu, který se ještě neměl šanci rozvinout a možná by se ani nikdy nerozvinul? Nebo se pustit na tenký led, v dnešní době již tak pokoušených a komplikovaných, vztahů a jít za tím, co opravdu chceme?
Je tak snadné se řídit pravidly, která nás všemožně směrují, či nás omezují. Proč tato pravidla neplatí i pro mezilidské vztahy? Proč „někdo" již dávno nevytvořil něco jako kodex, který by jednoznačně stanovil hranice a přesně vymezil pojmy jako přátelství, loajalita, úcta či dospělost? V myšlenkách, v jednání, v životě…