Kapitola XXVI – Lidi jsou blázni. Nic víc, nic míň
Co všechno je člověk schopen udělat pro to, aby ušetřil trochu toho času, nebo se někam dostal o pár sekund dříve než ostatní? Někdo skáče pod autobusy, někdo jezdí na kole, někdo jde takzvaně hlava-nehlava. Jakoby na tom až tak záleželo. Jasně, není dobře kamkoliv přijít pozdě, ale skutečně je třeba riskovat život? Není to extrémní pohled na věc. Vidím to všude kolem sebe. Lidi jsou skutečně jako utržení ze řetězu a doslova a do písmene skáčí pod rozjetý autobus dublinské hromadné dopravy, přestože jim svítí červený „panáček“. No jo no, koho to zajímá… 
Zrušil jsem polarizační filtr za bezmála tři tisíce. Jak se mi to povedlo? Raději se neptejte! To jsem ho jednoho krásného dne nasadil na objektiv, udělal pár snímků a pak, po pár dnech fotografické neaktivity, jsem nebyl schopen jej z toho objektivu dostat. Byl nasazený tak pevně, že se mi jej v ruce podařilo rozložit na několik dílů. Na foťáku zůstal „vodící“ kroužek, umaštěný od maziva a v mé dlani distanční pružina a přední část filtru. Snad jsem nic z toho neztratil a budu schopen to ještě složit dohromady.
Mezi tím vším jsem začal, společně s přáteli, spřádat plány do budoucna. Můj směr rozvoje je již nějakou dobu dobře znám a tak jsem přemýšlel nad jednou z dublinských univerzit, kde bych se učil býti fotografem Půlroční studium, jež stojí bezmála šest set „eurochechtáků“, je zakončeno velkým fotografickým projektem. Odměnou by mi měl být diplom pro „pana fotografa“ Už se rozhlížím i po lepším aparátku, ale kdo by čekal, že půjdu do něčeho digitálního, mýlí se! Zamiloval jsem se do krásné středoformátové Bronicy. Opravdu skvost a nikoliv tak drahý, jak jsem původně očekával. No, uvidíme…
O víkendu, který alespoň tady v Irsku, byl příjemně prodloužen rovnou na čtyři dny, jsme byli s přáteli v Malahidu. Je to kousek za Dublinem a kromě krásného městečka na nás čekal ještě krásnější přístav s luxusními jachtami a mnohem, mnohem krásnější, nebo spíše bláznivější „pobyt“ na přilehlých plážích. I když byla voda hodně ledová, nedalo nám to a my vykasali nohavice nad kolena, zuli botky a ponožky a už jsme se cákali ve vodě. Bylo to super odreagování od každodenního stresu. Navíc při tom vzniklo pár docela pěkných fotek, tak až je dám dohromady, určitě je zveřejním ve své fotogalerii. Tento víkend zřejmě znovu zavítám do Dún Laoghaire. Spolubydlící o něm pořád básní a nikdy tam nebyl, tak spojím příjemné s ještě příjemnějším a vyrazíme Tady je pár fotek:
Jinak tedy, popravdě řečeno, mírně nestíhám. V podstatě vůbec nic. V práci sedím od rána do večera a na moje soukromé projekty mi po večerech nějak nezbývá ani čas, ani nálada. Ono, po celém dnu programování v práci, programovat ještě doma, to je opravdu „paráda“. Jsem zvědav, co s tím provedu.