Kapitola XXX – Jsem normální?
Dnešek pro mě opravdu není příliš příjemný. Celý den mám pocit, že mě šéf špehuje, dokonce i o přestávce, kterou mám jen jednu a ještě navíc neplacenou. K tomu se ještě přidala kolegyně, která sice poučuje mě, jak se mám nebo nemám chovat, ale sama moc vychování nepobrala. Při prezentaci produktu jednoho z partnerů opět použila svůj zajímavý postup, jak požádat o pomoc, tentokrát o instalaci chybějícího zásuvného modulu do internetového prohlížeče – pískla, zařvala „David", něco zabrblala a bylo vymalováno. Modul jsem, byť značně znechucen, nainstaloval, protože by se jinak nikam nedostali, ale jakmile bude příležitost, podám si ji a vychutnám si to od začátku až dokonce. Není to poprvé, co se ke mně zachovala jako ke psovi…
Jinak ta kolegyně je celkově tak nějak jiná. Nevím, jestli je to jejím španělským temperamentem, prostě ji zrovna „nemusím"… Když zase měla narážky na to, že bych měl více mluvit anglicky než česky, řekl jsem jí, že v Irsku nejsem proto, abych se naučil anglicky, ale proto, abych si splnil svůj sen. Co budu povídat, docela jí to namíchlo a ještě dodnes není schopna tu informaci pojmout. Asi nejsem normální, alespoň v jejích očích. Přiznám se, že to mám takzvaně na háku, neb je přesně z té skupiny lidí s permanentní potřebou dokazovat, že oni jsou ti nejlepší, největší, nejzkušenější a mají ten nejsprávnější přístup k životu. Člověk opravdu nemusí chodit příliš daleko…
Popojedem… Jé, jak já dlouho neviděl Ally McBealovou 
V mezičase jsem učinil několik poměrně zásadních rozhodnutí, která významně ovlivní můj život. Rozhodl jsem se v Irsku zůstat na hooodně dlouho, neřku-li rovnou na trvalo. V souvislosti s tímto rozhodnutím jsem zanechal studia na škole ekonomie a managementu v Praze. Co s českou „ekonomkou" ve zcela odlišné krajině? Nehledě na to, že se chci časem věnovat mé největší zálibě profesionálně.
A tak jsem začal více fotit, pořídil jsem ateliérová světla, připravuji vlastní design propagačních CD s portfoliem, dokončuji prozatímní vizitky, naháním dobrovolníky z řad modelů, modelek, vizážistů a stylistů a mezi tím pracuji a občas i asistuji při focení významných postav lokálního show byznysu. To vše by mělo nakonec vést k tomu, že na podzim seberu své výtvory a půjdu se ucházet o pozici fotografa pro některé z fotostudií nebo magazínů (to spíš).
Jo, když jsem odjížděl na Zelený ostrov, to jsem ještě netušil, kterým směrem se můj osud bude řítit. A mám-li být upřímný, zatím je to fajn