Kapitola XXXIII – Mám radost, venku stále prší
Dnešní ráno bylo docela speciální. Po dlouhých několika týdnech jsem se probouzel sám. Žádný spolubydlící, žádný hluk od vedle. Jen melodie písně What’s Going On od Joe Cockera, znějící z reproduktorů mé nové „mikrosamohrajky“. Včera večer jsem si totiž nastavil buzení hudbou. Zapnout v sedm a vypnout pár minut před osmou. Jo, docela příjemná pohoda takhle při ránu, jenom ten čas vypnutí musím poněkud prodloužit… Ještě jsem se ani nevyhrabal z postele, když to najednou udělalo „cvak“ a bylo zase ticho. Chtě, nechtě, musel jsem se natáhnout pro dálkové ovládání, abych si mohl pustit rádio. Mimochodem, už znám význam názvu „dálkové ovládání“. To je prosím ovládání, které je povětšinou opravdu veeelmi daleko. Ne od rádia, ale od uživatele! 
Už několik dní, mám pocit, že snad i pět, tady vytrvale prší. A podle předpovědi to nebude jiné ani v dnech následujících. Vždycky se bavím při pozorování těch, kteří dodnes nepochopili, že deštník v Irsku není úplně dobré řešení. Společně s deštěm se tady totiž prohání i poměrně silný vítr. Zrovna dneska ráno jsem z autobusu zahlídl slečnu, která s nasazením bojovala s jediným cílem – zachránit trvalou. Už ale nepovím, kdo vyhrál. Snad se stihla rychle někam schovat…
Mezi tím vším čekám, kdy dostanu další zprávu o tom, že jsem se stal strýcem. Druhý prcek by měl spatřit světlo světa během několika málo dní. Na konci července letím na necelé dva týdny domů, tak už se strašně těším, až je všechny uvidím. A taky se těším na přátele. A na mámu. Prostě na všechny, které mám rád…
Jenomže to tady ještě pár dnů musím vydržet a pracovat, abych si něco vydělal a mohl alespoň trochu utrácet a dělat ostatním radost Tak zdar a sílu!