Kapitola XXXV – Čtyři týdny bez počítače
Předposlední červnový den se u mého stolu v práci objevil poslíček nejmenované kurýrní služby, že si jde pro můj notebook. Vyslala jej firma ze Severního Irska, která zastupuje výrobce mého pracovního nářadí ve věci záručních i pozáručních oprav. Servis jsem si objednal on-line. A to byla první chyba, kterou jsem v celé této anabázi učinil. I přes zadaný preferovaný den odebrání zásilky si pro ni kurýr přišel již druhý den. Nebyl jsem v práci. A tak mu kolegyně vysvětlila, že v pátek v práci určitě budu a ať se tedy staví. Říkám si „fajn“, a v hloubi duše doufám, že po mě nebude chtít avizovaný poplatek za tzv. wasted journey, nebo-li zbytečnou cestu, ve výši nepříjemných 55 liber. Přišel v pátek, sebral notebook, vypsal (byť poněkud zmateně) papíry a nic po mě nechtěl. Úleva…
V příručce pro mezinárodní cestovatelskou záruku bylo uvedeno, že mi moje počítadlo dají dohromady do dvou pracovních dnů. Totéž bylo i na webu servisní firmy, když jsem si její služby objednával. Během několika málo dnů však byly ony dva dny změněny na celých deset. A další pár dnů stačilo, aby tato informace z webu zcela zmizela. To už jsem byl bez notebooku téměř dva týdny…
Když se nic nedělo ani v následujících dnech, rozhodl jsem se, že tam zavolám. Zvedl to chlapík, který sice mluvil anglicky, ale rozumět mu bylo pouze každé páté slovo. A to i přesto, že užíval poměrně jednoduchou mluvu. Prostě to nešlo. No alespoň jsem zjistil, že můj notebook ještě žije a jeho oprava probíhá. A taky jsem se dozvěděl to, co jsem se měl dozvědět už při on-line rezervaci, tj. kód objednávky. Od té doby jsem vše mohl sledovat v klidu od „macíka“ v práci…
Nachýlil se konec července, notebook nikde, za to dovolená přede mnou. Příjemný pocit, umocnění vidinou téměř dvou týdnů strávených doma, míněno v České republice, se svou rodinou a jejími novými přírůstky a přáteli. Co budu povídat, balzám na duši…
Zpátky k notebooku. V druhém dnu mého pobytu v ČR mi kolegyně poslala báječnou zprávu: můj stroj zrovna dorazil do kanceláře. Proud bezmezné euforie po dvou dnech vystřídal jiný proud, poněkud méně optimistický. Když kamarád po převzetí mašiny poprvé zmáčkl tlačítko „power“, nestačil se divit. No hned mi volal. Když mi popsal, co se děje, měl jsem pocit, že se vlastně nic nezměnilo. Nakonec jsem ale zjistil, že šlo o standardní akci ze strany operačního systému, který se měl snahu nainstalovat. Vyměnili základní desku i pevný disk, což znamenalo novou instalaci všeho, co má zajistit chod mého elektronického mazlíka. Jede perfektně, zatím žádný problém 
Jen kdyby to netrvalo celé čtyři týdny…