Kapitola XXXVII – Pozdně-letní letargie
Za několik týdnů budu v Irsku rok. Utíká to strašně rychle. Byl bych ale raději, kdyby to utíkalo ještě rychleji… Nevím proč, ale v poslední době mám pocit, že bych chtěl být jinde. Pryč z Dublinu, mít jinou práci, poznat zase nové lidi, nové prostředí, nový způsob života…
Možná je to jen únavou, nedostatkem pohybu mezi ostatními lidmi a společenského kontaktu nebo jen procházím úvodní fází mé podzimní deprese, která s nástupem zimy ještě zesílí – zimní období pro mne bylo vždy zkouškou odolnosti mé „nátury“ 
Minulý rok to bylo jiné, byl jsem v novém prostředí a tak jsem byl doslova zahlcen novými vjemy, pocity a starostmi o přežití.
Jedinou záchranou v těchto dnech jsou informace o mém synovci a mé neteři. Pokaždé, když se mi některá ze sester ozve třeba s nejnovější informací o tom, jak moc jsme zase povyrostli, celý se rozzářím a lidi kolem jsou hned tak nějak příjemnější na pohled. Dokud ovšem nepotkám malého „lokálce“, kterak se se vší vervou dožaduje svých „pidipráv“, tedy čehokoliv, co se dá strčit do pusy. To mě ta rozněžnělost rychle přechází a jsem ve skrytu duše rád, že jsem ještě mimo…
Tak trochu mimo mísu: musím uznat, že psát česky na klávesnici bez popisků s českými znaky je opravdu „sranda“. A proč to? No, opět jsem poslal svůj notebook do Severního Irska do servisu. Už je tam dva týdny a stále to nevypadá, že by se chtěl brzy objevit na mém stole. Naštěstí mám alespoň „Macíka“ v práci a starou „šunku“ doma…
Na konci října se opět chystám za rodinnou pohodou a přáteli. Sice jen na pár dní, ale už se zase nemůžu dočkat. Organizuje se i takové mini posezení s bývalými spolužáky z gymplu. Jen se tentokráte budu muset více kontrolovat, abych zase neutratil jmění.
No vida, za hodinu jdu domů. Co tu šéf není, je tu klid a pohoda. Ostatně, asi jako všude bez prvku nadvlády Zítra je s tím ale konec, dnes večer dá totiž francouzským Alpám sbohem… Ach jo