Včerejší večer se nesl v duchu velmi poklidném. Zavřený ve svém pokoji, se skleničkou dobrého červeného vína v ruce a oblíbeným seriálem na displeji mého Macíka. Jen párkrát jsem vylezl ven na společenské provětrání se spolubydlícími. Jinak nic. Prostě volno, relax, útlum. Po dlouhé době. Po několika večerech strávených napravováním počítačových přehmatů mých kolegyň v jedné z našich poboček jsem neměl v podstatě co na práci.

Máme tu září a na mém českém účtu se objevily první úspory. Byl to super pohled. Snad se to bude pravidelně rozrůstat, abych za ty dva roky měl na slušný začátek až se vrátím z Irska domů. Tak přemýšlím, kolikátý začátek už to bude. Možná radši nepřemýšlet.

Ta slečna (nebo paní) řidička jede jako ďábel Dneska budu v práci opravdu brzo. Snad až nezdravě brzo. Aaaaa, vypadá to, že naší zběsilé jízdě udělalo konec popelářské auto. Pajáááááda!

Pokud se nepletu, tak by se dneska měla po delší dovolené vrátit šéfka naší kanceláře. Ta se asi bude divit, jak tam ty dámy během její absence opět zvlčely. Už aby je zase srovnala do latě. To se nasměju

Ale stejně ten čas letí. Pořád si živě pamatuju své první zaměstnání. Byl jsem tam dva roky. Pak jsem se odstěhoval na pět let do Prahy a teď už končím čtvrtý rok v Irsku. Jedenáct let uteklo jako voda. Ale s tím, jak jsem si řekl, že se za dva roky vracím domů, se to zase začalo nějak táhnout…

Novej bejvák

O víkendu, který bezprostředně následoval po mém návratu do jámy lvové, jsme se se zbývajícím spolubydlícím rozhodli pro pár „drobných“ úprav v baráku. Chtěli jsme zbrousit a znovu nalakovat parapety u oken. A já si chtěl konečně vymalovat pokoj. No jo, když jsme ale skončili a podívali se kolem, dostal jsem nápad, který se vzápětí obrátil v hodně špatný vtip. Koukl jsem na podlahu u sebe v pokoji a rekl: „Tak když už máme tu brusku, tak bychom tady v tom pokoji mohli udělat i tu podlahu, ne?“ Spolubydlící, a v té době už i náš „rodinný přítel“, na mě mrkli a řekli: „Proč ne…“ Vsadím se ale, že kdyby věděli, že jim to zabere podstatnou část víkendu, řekli by spíše: „Trhni si nohou!“ Jsem za jejich nasazení vděčný, v sobotu se za odměnu ožerem.

Zrovna jedu do práce. Autobusem. To je vám vždycky taková směska různých vůni a „vůní“, že by jeden padl. Na druhou stranu se je většinou na co dívat. Kolemjedoucí auta, krásná příroda a „krásná příroda“ Jenom kdyby cílovou destinací nebyla moje kancelář, ale třeba kavárna na rohu u řeky. To by byla panečku šichta! Nicméně, práce je práce. Dnes bude o to složitější, že tam nebude ani nejvyšší z nejvyšších, ani šéfka kanceláře. Jen já a dvě dámy, jejichž průměrný věk bude někde kolem čtyřiceti a celková inteligence nepřesáhne IQ automatické pračky. Vypnuté… Jaj, kdyby tohle četly

No nic, jsem v centru. Pomalu balím a hledám kartičku na kafe. Dneska ji mám totiž zadarmo. I s čokoládou. Paráda…

Tohle památné spojení na mě jednoho krásného dne vychrlil můj spolubydlící. Samo o sobě by to zase až takový „mentální“ dopad nemělo. Jenže když to přišlo od někoho, kdo bude rád až zase bude mluvit jen a pouze česky, celá „aféra“ nabyla nových, neuchopitelných rozměrů. A přitom šlo o nevinné konstatování, že do zelené popelnice opravdu žádné jídlo, ani plasty nepatří. Ale že je to srandista největšího kalibru, tak tam to „no problem“ prostě přihodil. Od té doby je toto spojení slyšet docela často…

Minulý víkend, vlastně celý minulý týden, se slavily narozeniny. Hned dvoje. A oboje v jednom domě. Bylo veselo, bylo hravo. S chlastáním (ehmmm) se začalo už o týden dříve než byla plánovaná velká oslava. A když už jsme se k té oslavě pomalu, ale zato velmi jistě „propracovali“, dorazilo asi čtrnáct lidí. A musím říct, že se to povedlo. I když jsem odpadl (jako obvykle) kolem jedné v noci, užil jsem si to. S kamerou a foťákem v ruce. Výsledky snažení jsou na mém Facebook profilu – samozřejmě jen pro mé přátele.

V pondělí tady bylo volno. I tak si ale připadám, jakobych makal už aspoň deset dní v kuse. Sedím v kanclu v mrtvolném stavu a hypnotizuju hodiny na telefonu. Ještě čtrnáct minut. Hmmm, těch čtrnáctek je tady nějak moc. Tak třináct. To je ale hnus číslo! Prostě: za necelou čtvrthodinu frčím domů. A než odfrčím, budu ještě chvíli přemýšlet. Odkojení večerníčky pochopí a ostatní mají smůlu…

Po pouhých několika měsících se stránky se zápisky z mého života přestěhoval zpět na i-dave.com. Důvod je prostý, pro milydenicku.cz se chystá něco opravdu speciálního. Co přesně, to nemohu prozradit. Jenom řeknu, že v tom já osobně nejedu a přesto se na ten počin neuvěřitelně těším. Než ale onen počin spatří světlo světa, má stará doména bude nasměrována na tu ještě starší. To abyste si pomalu zvykali

Uplynulý víkend byl ve znamení akce. V sobotu zběsilé nákupy v centru Dublinu -já sám jsem si koupil jenom futrál na iPad (což je ta novinka od firmy s nakousnutým jablíčkem v logu, co jsem se o ní zmínil hned v úvodu), zato moje spolubydlící měla chutě vybílit kdekterý „hadr-shop“, který jsme zahlídli. Chutě by byly, horší to bylo se stavem účtu I tak, dopřáli jsme si příjemný den, dobré -a neskutečně silné- kafe a dobrou snídani, oběd a odpolední svačinku v jednom.

V neděli jsme s jiným spolubydlícím vyrazili na kola. Budíček v půl desáté, z domu jsme vyrazili -jak jinak než po kotli kafe- kolem desáté. Byl nádherný den a kromě řádění na kole -které jsem nechal povolanějšímu z nás dvou- jsme i fotili a natáčeli. Celkem jsme venku strávili parádní tři a půl hodiny. Pár fotek z „akce“ je tady, více fotek je na mém profilu na Facebooku, kde je i video se sebevražedným motivem a trochou divé zvěře. Matroš na Facebooku je samozřejmě dostupný pouze těm, které mám přidány jako své přátele, případně přátelům mých existujících přátel.

 

Zbytek neděle jsem odpočíval. Po pětadvaceti kilometrech v nohách jsem nebyl pořádně schopen ani chodit. Toto ovšem ani náhodou neplatilo o mém spolubydlícím. Ten měl tolik energie, že mě ještě lákal na projížďku do nedalekého nákupního centra. Jak ten to dělá…

Nicméně, je tady pondělí. Sedím v práci, kontroluju účty a chystám se na malou prověrku našich serverů. Takhle poránu je to ideální kombinace na rozproudění myšlenkových pochodů v mé poměrně vyprahlé makovici…

Budíček v půl sedmé, hrnek vařeného Panadolu a marná snaha rozlepit oči a zprovoznit mozek. Tak bych mohl charakterizovat dnešní ráno. Po sobotní akci v centru Dublinu jsme já i moje sestra poněkud „nakřáplí“. Hlavy jak střep, tísnivý pocit v krku a v mém případě navíc pořádná rýma.

Heh, teď jsem si vzpomněl, že jsem docela nedávno na Facebooku našel stránku s názvem (přibližně) „Nejhorší nemoc mužů – Rýmička“. Řeknu vám, že těch velmi zajímavých a stoprocentně „pravdivých“ názorů tam bylo tolik, že jsem odtamtud hned utekl. Co si ale budeme my chlapi nalhávat, jsme prostě padavky a ona „rýmička“ s námi dokáže pořádně zamést

Ke psaní této kapitoly se vracím po téměř pěti hodinách. Internet v kanceláři stále nefunguje. Naštěstí se mi po pár horkých chvilkách na telefonu se zákaznickou podporou podařilo zprovoznit sdílení Internetu na mém telefonu. A tak zatímco se mé kolegyně zabývají nezávaznou (čti typicky ženskou) konverzací (čti drbáním), já si vesele šmíruju po Internetu.

Před malou chvílí to tu nicméně zahořelo nefalšovanou pracovní vášní. To když jsme se šéfka pobočky a já pokoušeli ostatním dámám v kanceláři vysvětlit změny, které klepou na dveře. Šlo o maličkosti v souvislosti s právními požadavky a potřebou ušetřit místo v naší pidicestovce. Zatímco mladší generaci ty změny přišly vcelku logické a dokonce i příjemné, té starší nějak pořád nešlo přes „fous“, proč jí bereme něco, na co si taaaak dlouho zvykali. Ona dáma opravdu zrudla a v podstatě nám tady udělala přednášku o tom, jak to dělali v jejím předchozím zaměstnání. Shodou náhod, cestovka, na kterou se tolik odkazovala, už téměř před rokem zkrachovala.

Před chvílí se vrátil šéf. Ten nejvyšší z nejvyšších. Naše konverzace byla velmi stručná:

On: „Už jede Internet?“
Já: „Ještě ne…“
On: „Podělanej provider*…“
Já: „Jdeme na kafe?“
On: „OK.“

* Provider = poskytovatel služby, v tomto případě poskytovatel připojení k Internetu.

Někdy mám pocit, že to ani můj šéf není. Nestěžuju si! Právě naopak. K úplnému štěstí mi snad chybí jenom o něco vyšší plat. Ale to bych asi chtěl moc

Málem bych zapomněl! Tedy netýká se to dnešních podivných událostí, ale já se prostě musím pochlubit. V sobotu jsme se sestrou byli na akcičce pro fanoušky Hvězdných válek. Mrkněte na Video: Invasion Dublin – Duben 2010!

Tak. Konec. Došly mi nápady. A taky inspirace. Za hodinu a půl je padla. Z dam už asi nic veselého nevyleze, zákazníci nechodí. Prostě nuda v Dublinu…

Už dávno měla nakročeno k tomu, aby naše řady opustila. Ale tak nějak na to nebyl čas, ani nikdo, kdo by se do toho pořádně pustil. Vše se roztočilo až s příchodem nové manažerky prodejců. Srovnal bych to k válce Severu proti Jihu, k souboji Titánů, k nárazu obrovské vlny tsunami na pobřežní bariéry nebo dopadu Tunguzského meteoritu. Dříve poklidné místo se zcela změnilo. Vzduchem se vířil prach emocí, nervy byly na pochodu, ze zadních částí kanceláře byly občas slyšet velmi vášnivé diskuze. Včera toto všechno skončilo. Naštěstí!

Je klid. Občas rozpaky. Občas opatrná prohlášení či diskuse. Nikdo si ale nedovolí „naostro“ vystoupit se svým vlastním názorem. Nikdo totiž neví, co všechno se v šéfově kanceláři přesně odehrávalo, jaké informace naše drahá ex-kolegyně v afektu vychrlila. Všichni víme, že člověk vzteklý je dostatečně nabuzen ke zvracení „zaručeně pravdivých“ informací. Ať už se jedná o kohokoliv nebo o cokoliv.

Poslední předsmrtné záseky z některých dělají hrdiny, ale z některých trosky. Otázka je, co z toho se stalo z ní? Hrdina nebo troska? Když odcházela, prohlásila: „Tohle není konec“. A odešla. Jsem zvědavý, co z toho bude…

Nicméně… Doufejme, že tato epizoda rychle odezní. A až se tak stane, bude zase pohoda…

Stalo se. A stalo se to mě. To ráno jsem potřeboval skočit při cestě do práce na poštu s displejem, jež měl namířeno ke svému novému majiteli. Všechno probíhalo jako obvykle, ale změněný sled „odchodových“ aktivit mě vykolejil natolik, že jsem v zámku vchodových dveří nechal klíče! Ano, alarm byl zapnutý. Ale k čemu je alarm, který tady všichni úspěšně ignorují a navíc ani není napojený na centrálu? Dorazil jsem do práce a v tom jsem to zjistil. Klíče nikde, panika na postupu. Hned mi došlo, kde jsem je nechal. A sakra, a teď nás někdo „navštíví“ a já budu až do konce života splácet spolubydlícím zmizelou výbavu jejich pokojů. Polilo mě horko, to se ví…

Počáteční veselí, které se mě zmocnilo v momentě, když jsem zahlédl šéfa na úprku z kanceláře, se proměnilo v neudržitelný nával zoufalství. Po pár minutách jsem se sebral a odjel taxíkem domů. Samozřejmě s vědomím šéfa, který mi vzápětí volal zpátky, že jestli chci, ať dneska pracuju z domu, jinak by mě to cestování městem umořilo k smrti.

Taxikář byl docela „kecálista“ a srandičkář. Když jsem mu odvyprávěl, co mě právě potkalo, začat vtipkovat. Asi ve snaze mě trochu uklidnit. Dokonce mě i nechal vybrat, kterou cestou pojedeme Irové jsou v tomto naprosto bezkokurenční. Jejich srdečnost se projeví právě ve chvíli, kdy to člověk nejvíce potřebuje…

Už když jsme se blížili k domu, zahlédl jsem ony zpropadené klíče. Díky bohu, stále tam byly. A opět díky bohu, v baráku nic nechybělo. Byla to úleva. Dal jsem si dlouhatánskou sprchu, uvařil kotel čaje a k němu jsem v kuchyni našel výbornou buchtu, co ji den předtím pekla naše spolubydlící. A byla výborná!

A pak už jsem jenom makal a makal a makal. A čekal až někdo konečně dorazí domů a dáme si společně kafe…

Minulý týden, právě když jsem se chtěl vydat na cestu domů, si mě šéf zavolal k sobě do kanceláře. Tam mi suše oznámil, že přijde účetní auditorka. Sranda byla v tom, že šéf zrovna v ten den učil cestovního ruch. když jsme skončili, popřál jsem mu „užij si školu“, načež škodolibě odvětil „užij si auditorku“. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl s tím ďábelským výrazem, přátelsky škodolibým úsměvem a zároveň soucitným gestem ve tváři. Čeho já se ještě od šéfa dočkám?

Uplynulý týden byl vlastně zvláštní ještě z jednoho důvodu. Lidi kolem -a nebylo jich málo- byli tak nějak nervózní, podráždění. Hodně si jich stěžovalo na nespavost, v kanceláři, ale i doma se občas dala krájet atmosféra. A nová manažerka se dosti „brutálně“ pohádala s mou oblíbenkyní. Byl to řev! Co řev, přímo burácení. Nebylo jim rozumět -byly zavřené v kuchyňce, ale podle toho kraválu bych řekl, že to stálo za to. Jako první do kanceláře vtrhla má oblíbenkyně, strhla z věšáku kabát a šla si zapálit. Ke konci týdne už obě byly docela v pohodě. Vlastně to vypadalo, jakoby se mezi těmi dvěma nikdy nic nestalo.Asi úplněk…

Víkend opět uběhl neuvěřitelně rychle. Naštěstí pro mě měl ale samé světlé stránky. V sobotu ráno jsem vyrazil na výlet do nedalekého obchodního centra. Dal jsem si malou snídani -kávu s koblihou- a pak v rychlosti prosvištěl prodejnou s hudbou a filmy. Mým cílem byla prodejna s počítačovou technikou, konkrétně krámek nejmenovaného výrobce počítačů, hudebních přehrávačů a jiných mobilních zařízení. Tam jsem několik minutách kroužil kolem všelijakých „jablečných“ udělátek -ve skutečnosti jsem si krátil chvíli do příchodu paní prodavačky, která zřejmě zaspala- a „tajně“ pokukoval po krásném, velkém displeji, který v sobě ovšem ukrýval vše, co má pořádný počítač mít. Výrobce mu říká iMac, pro mě je to Macík II. Ten první (Mac mini) už vesele slouží novému majiteli. A já? Opět si „pochrochtávám“ blahem

Šéf, z titulu prezidenta Asociace irských cestovních kanceláří, celý veletrh cestovního ruchu tady v Dublinu otvíral tradičním proslovem k návštěvníkům z řad laiků i profesionálů. Za asistence mnoha fotografů, kameramanů a sympatických reportérek se celou halou rozezněl hlas mě tolik známý, přesto však trochu jiný. Chvěl se. I přes ty roky, které se šéf prezidentování věnuje, i přes to nesčetné množství rozhovorů pro rádia, televizi a noviny, byl nervózní jakoby to bylo poprvé.

Hned po šéfovi se do toho opřel bývalý premiér irské vlády. Pro místní i přespolní je to stále ikona, vzor toho, jak se má dělat politika. Při jeho poslední rozpravě před senátem Spojených států sklidil mohutné ovace, potlesk takzvaně na stojáka. Pouhý náznak problému s prokazováním získaného majetku pro něj byl dostatečným důvodem k tomu, aby ze svého postu odstoupil. A to i přesto, že se ono podezření nakonec podařilo zcela vyvrátit. Marně se snažím si vzpomenout, kdy se takto zachoval kterýkoliv z našich zpohodlnělých politiků.

Bertie Ahern. Dnes jsem si s ním podal ruce. Dnes jsem si s ním povídal. Zvláštní bylo, jak byl uvolněný. I přes veškerou slávu si dokázal uchovat lidskost, kterou si všechny tady v Irsku získal. A za všechno může můj šéf. Byli oba už na odchodu, když tu se šéf otočil a řekl: „Tohle je David. Je z České republiky a minulý rok nám udělal pěkné fotky z veletrhu.“ V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Jestli šéfa majznout kamerou po hlavě, nebo padnout na kolena a vzhlížet k oběma jako k bohům

Po pár hodinách lelkování a natáčení v terénu –vyzkoušel jsem si i „interakci“ se zákazníky a potencionálními obchodními partnery– jsem to zabalil. Tuhle kapitolku vlastně píšu „na kolenou“ v autobusu, protože pak už bych se k tomu zase nedostal. A jak to tak patlám dohromady, stále intenzivněji si uvědomuju, že notebook bude můj jediný „počítadloidní“ průvodce na nejbližších pár dnů. Můj Macík se totiž dnes večer stěhuje k novému majiteli…

Ale abych nešířil jen špatné zprávy, je tady i jedna dobrá. Naše spolubydlící je v tuto chvíli na cestě z nemocnice. Po pár hodinách čekání na výstupní papíry naskočila do taxíku a užívá si pohled na svět z poněkud jiné a snad i příjemnější perspektivy. Po téměř dvou týdnech útrap a kapaček se zařadí mezi nás – normální jedince (to „normální“ bych prosil brát s rezervou ).

***

Včerejší den byl takový „špeciální“. Dopoledne za mnou přišel šéf a že jde na jednání se zástupci jedné z firem, se kterými naše cestovka spolupracuje. A vzhledem k tomu, že bude řeč i integraci jejich rezervačního systému s našimi internetovými stránkami, tak prý mám jít s ním. Na to jsem mu musel odvětit, že jsem jaksi nevhodně oblečen. Jenom mávl rukou. A tak jsme vyrazili do města. Schůzka se odehrávala v Thajské restauraci v italské části Dublinu. Kombinace vskutku nezvyklá, ale společnost byla sympatická a jídlo výborné. Občas tedy bylo docela ostré – až jsem pokukoval po značkách, které dávaly tušit, že na zdi vedle našeho stolu kdysi bývaly hasící přístroje

Odpoledne jsem měl volno. Měl jsem něco přes dvě hodiny do začátku poslední seance o on-line marketingu. Zalezl jsem do nedaleké kavárny, dal si zelený čaj (to jídlo mi dalo pořádně zabrat, takže kafe opravdu nehrozilo ), linecké kolečko a četl si. A byla to paráda. Po dlouhé době jsem opravdu zpomalil, užil si hodinku v klidu na místě, kde krásně voněla káva, kde nikdo nikam nespěchal. Občas jsem se přistihl, jak pozoruju lidi kolem sebe. Je to zvláštní. Každý z nich má svůj život, který jakoby zůstal za dveřmi oné kavárny. Vypadali tak uvolněně, přátelsky. Skoro jsem měl chuť si k někomu přisednout a povídat si…

***

Po dvanácti středečních večerech, nespočtu káv a výborných sušenek skončila další příjemná epizoda mého života. Rozptýlení, které svým způsobem krásně odlehčovalo tíživou situaci, ve které se (nejen) cestovní ruch nachází, tak nějak zrychlilo chod života. V pondělí se člověk probudil, řekl si „ve středu zase škola“ a najednou byla středa. A čtvrtek už se tady vnímá dosti uvolněně. Snad i proto, že jsou všichni natěšení na večerní nákupy (v Irsku jsou totiž všechny obchody ve čtvrtek otevřeny o pár hodin déle než v ostatní pracovní dny). A pátkem už člověk jenom tak prosviští v očekávání víkendu. Ten však, bohužel, uběhne neméně rychle.

Škola (rád tomu tak říkám, i když je to vlastně jenom kurz) skončila. Vlastně ne tak docela. Mám před sebou šest týdnů na to, abych zpracoval závěrečnou práci. Upřímně řečeno, nevím, kdy to budu psát. Za necelé dva týdny letím na pár dní domů. Do té doby musím zvládnout tolik věcí, že nevím, kde pořádně začít. Už jsem zmínil, že tu práci musím napsat v angličtině? Chudák šéf až to po mě bude číst a dělat opravy Nemluvě o tom, že někde věčně lítá a času na pobyt v kanceláři má pomálu. Naštěstí je to šest týdnů a ne jen tři, jak znělo staré zadání…

***

A začal jsem zase číst. Po jak dlouhé době? Je to pár let. Nemluvím teď o knížkách o počítačích, ty čtu podle potřeby. Vrátil jsem se k A. C. Clarkovi. Jeho povídky ve mně vždycky vzbuzovaly „fantasmagorickou“ představivost o tom, jaké by to mohlo být za pár desítek let nebo i století. Kam až se jako druh dostaneme. A občas si tajně přeju, abych se toho všeho dožil. Jenže elixír života stále nikdo nevynalezl, tak se asi budu muset vrátit na zem…