Milý deníčku… na i-dave.com

Každý z nás to zažil. Vždy, když máme pocit, že už nás nemůže nic vykolejit, stane se to. Děláme věci zcela bez rozmyslu – prostě proto, že je děláme každý den. Automaticky. Prostě je děláme a tak nějak nevnímáme, co z toho nakonec vzejde. Ráno vstaneme, projdeme ranním rituálem a už si to šineme do práce, školy nebo na pracák. A stačí opravdová maličkost, která vás vykolejí tak dokonale, že si to nejprve neuvědomíte. Ale jakmile opět přepnete do „aktivního myslícího módu“, žasnete, jak se něco takového mohlo stát. pokračování >>

V naší malé cestovní kanceláři je po dlouhých měsících zase o něco živěji. Ekonomická krize a její dopady zřejmě v myslích místních lidí mírně odezněla a po pořádném šoku jakoby si uvědomovali, že je potřeba se s tím vším smířit a jít dál. A dovolené k Irům neodmyslitelně patří. Je to paráda zase všechny ty lidi vidět klábosit s naší „gardou“ slečen, paní a dam. Na druhou stranu je to i více na palici. Soustředit se v tom ruchu na cokoliv, u čeho je potřeba si uchovat chladnou hlavu, prostě nelze. A možná proto se v poslední době cítím tolik unaven a to i přesto, že jsem celý týden chodil -na můj vkus- docela brzo spát… pokračování >>

Je to už nějaká doba, co jsem do mého deníčku něco přidal. Dnes se mi však důvod k sepsání nové kapitoly přímo vetřel  do přízně. Je tu opět čas, kdy se všechny cestovní kanceláře, tour operátoři, vlivní, ale i obyčejní lidé setkávají na jediném místě, aby snili o své dovolené v Karibiku, aby si popovídali s těmi, které nějakou dobu neviděli a případně i navázali kontakty nové. Až potud je to nuda, co? pokračování >>

To jsem zase jednou přišel do práce, otevřu dveře a „prásk“. Ta nálada, která tady dnes mezi dámami panuje, mě „flákla“ přes můj ospalý obličej tak, že jsem se málem sesunul k zemi. „Ouuuuukeeeeeej,“ řekl jsem si. „Dneska tady bude opravdová zábava.“ Další facku jsem dostal v kuchyňce. A byla dost mrazivá. Nikdo se totiž neobtěžoval pustit naše malé topidlo. Radši jsem hned zmizel. Aspoň, že v kanceláři je docela teplo… pokračování >>

Minulý čtvrtek v noci přiletěla a dnes brzy ráno (je středa) zase odletěla. Řeč je o mé sestře. Bylo to jiné, bylo to příjemné a bylo to zatraceně krátké. Tedy jak pro koho, nebo spíše pro co. Spaní na gauči v obýváku má sice své kouzlo, ale má záda jsem o tom tak úplně nepřesvědčil. pokračování >>

Bylo mi naznačeno, že bych měl zase po dlouhé době něco napsat. A že prý si mám dát záležet, protože to předchozí povídání nebylo nic moc. No jo a kdo má pořád ty hlody vymýšlet, jako? Ach jo… pokračování >>

Původně měla tahle kapitola být o věcech veselých, komických, prostě zábavných. To bych ale nemohl narazit na třídního vola v naší kanceláři. I přes veškeré instrukce dávané mým kolegyním v průběhu tří let, účinek je prostě nulový. A to jim to vysvětluju ústně, individuálně, ale i písemně. Co naplat. Někde se stala chyba. Teď už jenom zjistit, kde. Ačkoliv to bude znít samolibě, nějak mám pocit, že u mě ten problém nebude. Pokaždé to zopakuju a pro jistotu se zeptám, jestli mě i „tomu“ rozumí. Řeknou to svoje „yes“ a tím to hasne. V naivní představě, že je to ok, se těším z toho, jak to všechno funguje. Chachá, ono nic. Asi prý vítr, Máchale… pokračování >>

Takhle by dneska Irové charakterizovali místní počasí. V překladu to znamená „podělaně chladno a deštivo“. A to „podělaně“ je ještě docela slušný překlad. Navíc tohle počasí tady podle předpovědi bude dalších pět dní. Pro jistotu jsem si tedy koupil meducínu jako preventivní opatření (takové to, co se hodí do hrnku a přelije uvařenou vodou). Ještě jsem se pořádně nedostal z nachlazení nedávného a nerad bych hned spadl do dalšího… pokračování >>

Noooo jo, letí to jako o závod. Ještě si pořád pamatuju, jak jsem balil ten nechutně velký kufr za nechutně velké peníze. Ten kufr se mi tady v Irsku rozpadl po zhruba týdnu aktivního courání po Corku, kam jsem se vydal hned druhý den po odletu. A za ty tři roky se změnila spousta věcí. Stihl jsem se třikrát přestěhovat, vyměnit běžný počítač za stroj od jablíčkové konkurence, vyměnit foťák od jednoho výrobce za jiný model od výrobce druhého. Taky jsem stihl prochodit asi tucet párů bot, ještě více párů ponožek a k tomu jsem i zvládl přibrat pár kilo. A co je nejdůležitější, obě mé sestry ze mě v jednom měsíci udělaly dvojnásobného strýce dvou úžasných prcků. Jediné, co se nezměnilo (kromě mého zaměstnání, zaplať pánbůh), je to, že jsem stále šťastně nezadán a stále žiju v baráku s lidmi, se kterými je mi dobře, a kteří celou tuhle pouť činí mnohem snesitelnější… pokračování >>

Jó, já vím, chlapi nefňukají. To je tak staré klišé, že už ho snad ani nikdo nevyslovuje veřejně. U chlapů se prostě očekává síla v každé situaci. Všichni ale víme, že tím silnějším elementem nejsme my chlapi, ale naše (většinou) něžné protějšky. Co se dá dělat? Děckama nezatopíte. Tahle teorie totiž není vycucaná z palce. Vždyť se kolem sebe podívejte. Kolikrát jste viděli ženskou skuhrat v práci jenom proto, že se celá třepe zimou, je celkově zesláblá a barvu má, jakoby na ni vylili bělobu? A kolikrát jste přesně tuto situaci zažili ve společnosti muže? Právě teď byste si tím procházeli, kdybyste pracovali v kanceláři se mnou… pokračování >>