Milý deníčku… na i-dave.com

Minulý čtvrtek v noci přiletěla a dnes brzy ráno (je středa) zase odletěla. Řeč je o mé sestře. Bylo to jiné, bylo to příjemné a bylo to zatraceně krátké. Tedy jak pro koho, nebo spíše pro co. Spaní na gauči v obýváku má sice své kouzlo, ale má záda jsem o tom tak úplně nepřesvědčil. pokračování >>

Bylo mi naznačeno, že bych měl zase po dlouhé době něco napsat. A že prý si mám dát záležet, protože to předchozí povídání nebylo nic moc. No jo a kdo má pořád ty hlody vymýšlet, jako? Ach jo… pokračování >>

Původně měla tahle kapitola být o věcech veselých, komických, prostě zábavných. To bych ale nemohl narazit na třídního vola v naší kanceláři. I přes veškeré instrukce dávané mým kolegyním v průběhu tří let, účinek je prostě nulový. A to jim to vysvětluju ústně, individuálně, ale i písemně. Co naplat. Někde se stala chyba. Teď už jenom zjistit, kde. Ačkoliv to bude znít samolibě, nějak mám pocit, že u mě ten problém nebude. Pokaždé to zopakuju a pro jistotu se zeptám, jestli mě i „tomu“ rozumí. Řeknou to svoje „yes“ a tím to hasne. V naivní představě, že je to ok, se těším z toho, jak to všechno funguje. Chachá, ono nic. Asi prý vítr, Máchale… pokračování >>

Takhle by dneska Irové charakterizovali místní počasí. V překladu to znamená „podělaně chladno a deštivo“. A to „podělaně“ je ještě docela slušný překlad. Navíc tohle počasí tady podle předpovědi bude dalších pět dní. Pro jistotu jsem si tedy koupil meducínu jako preventivní opatření (takové to, co se hodí do hrnku a přelije uvařenou vodou). Ještě jsem se pořádně nedostal z nachlazení nedávného a nerad bych hned spadl do dalšího… pokračování >>

Noooo jo, letí to jako o závod. Ještě si pořád pamatuju, jak jsem balil ten nechutně velký kufr za nechutně velké peníze. Ten kufr se mi tady v Irsku rozpadl po zhruba týdnu aktivního courání po Corku, kam jsem se vydal hned druhý den po odletu. A za ty tři roky se změnila spousta věcí. Stihl jsem se třikrát přestěhovat, vyměnit běžný počítač za stroj od jablíčkové konkurence, vyměnit foťák od jednoho výrobce za jiný model od výrobce druhého. Taky jsem stihl prochodit asi tucet párů bot, ještě více párů ponožek a k tomu jsem i zvládl přibrat pár kilo. A co je nejdůležitější, obě mé sestry ze mě v jednom měsíci udělaly dvojnásobného strýce dvou úžasných prcků. Jediné, co se nezměnilo (kromě mého zaměstnání, zaplať pánbůh), je to, že jsem stále šťastně nezadán a stále žiju v baráku s lidmi, se kterými je mi dobře, a kteří celou tuhle pouť činí mnohem snesitelnější… pokračování >>

Jó, já vím, chlapi nefňukají. To je tak staré klišé, že už ho snad ani nikdo nevyslovuje veřejně. U chlapů se prostě očekává síla v každé situaci. Všichni ale víme, že tím silnějším elementem nejsme my chlapi, ale naše (většinou) něžné protějšky. Co se dá dělat? Děckama nezatopíte. Tahle teorie totiž není vycucaná z palce. Vždyť se kolem sebe podívejte. Kolikrát jste viděli ženskou skuhrat v práci jenom proto, že se celá třepe zimou, je celkově zesláblá a barvu má, jakoby na ni vylili bělobu? A kolikrát jste přesně tuto situaci zažili ve společnosti muže? Právě teď byste si tím procházeli, kdybyste pracovali v kanceláři se mnou… pokračování >>

Toto pokračování by klidně mohlo nést takový ten malý podtitul „Bowling, odlet a pak nic“. Přesně tohle totiž vystihuje těch pár posledních momentů, o které se v mém deníčku mohu podělit. Jasně, stalo se toho mnohem více, ale jsou věci, které se prostě na veřejnosti neprobírají pokračování >>

Tahle kapitolka bude opravdu krátká. Koneckonců ještě dlužím další pokračování kapitoly šestašedesáté. Nicméně, rád bych se podělil o zážitky z dnešní cesty do práce. pokračování >>

Se mi tak nechce, ale co naplat. Už tu byla část první a tak musí být i část druhá. A snad i poslední. Píšu ji v práci. Šéf tu zase není a v dnešním pracovním „tempu“, jež je výsledkem nulové návštěvnosti ze strany zákazníků, jsem tak trochu za línou lemru i já. Sice mám pořád co dělat, ale ta pozitivní energie tomu chybí. No co, však do pátku času dost. Jenom doufám, že je řeč o pátku tomto a ne až příští týden, měsíc nebo dokonce rok. Zpátky k dovolené… pokračování >>

Jednoho červnového dne jsme se zase se sestrou setkali na Skypu. Tlachali jsme o více i méně vážných věcech, rodině, životě tam i tady, když nás napadlo, že bychom mou dovolenou mohli rozpůlit na dvě části – na tu v Krnově a na tu v irském Dublinu. Že to bude dovolená, na kterou se nezapomíná, to bylo jasné. Že to ale bude dovolená až tak nezapomenutelná, to jsem netušil. pokračování >>