Milý deníčku… na i-dave.com

Toto pokračování by klidně mohlo nést takový ten malý podtitul „Bowling, odlet a pak nic“. Přesně tohle totiž vystihuje těch pár posledních momentů, o které se v mém deníčku mohu podělit. Jasně, stalo se toho mnohem více, ale jsou věci, které se prostě na veřejnosti neprobírají pokračování >>

Tahle kapitolka bude opravdu krátká. Koneckonců ještě dlužím další pokračování kapitoly šestašedesáté. Nicméně, rád bych se podělil o zážitky z dnešní cesty do práce. pokračování >>

Se mi tak nechce, ale co naplat. Už tu byla část první a tak musí být i část druhá. A snad i poslední. Píšu ji v práci. Šéf tu zase není a v dnešním pracovním „tempu“, jež je výsledkem nulové návštěvnosti ze strany zákazníků, jsem tak trochu za línou lemru i já. Sice mám pořád co dělat, ale ta pozitivní energie tomu chybí. No co, však do pátku času dost. Jenom doufám, že je řeč o pátku tomto a ne až příští týden, měsíc nebo dokonce rok. Zpátky k dovolené… pokračování >>

Jednoho červnového dne jsme se zase se sestrou setkali na Skypu. Tlachali jsme o více i méně vážných věcech, rodině, životě tam i tady, když nás napadlo, že bychom mou dovolenou mohli rozpůlit na dvě části – na tu v Krnově a na tu v irském Dublinu. Že to bude dovolená, na kterou se nezapomíná, to bylo jasné. Že to ale bude dovolená až tak nezapomenutelná, to jsem netušil. pokračování >>

Minulý týden jsem strávil tři celé dny v naší pobočce v Limericku. No, tři dny, to jsem asi trochu přehnal s ohledem na to, že jenom cesta autobusem zabere půl dne. Původně jsem tam jel zkontrolovat účetní záznamy, aby byly v pořádku před každoročním auditem. Bylo to „na palici“. Celý ty dny jsem byl zavřený v kanceláři a soustředěně jsem předstíral, že tomu aspoň trochu rozumím. No ale dostalo se i na na procházku středověkou částí města a docela netradiční –veskrze farmářské– aktivity. Ale pěkně popořádku… pokračování >>

No dobře. Nebyl to úplně nejlepší nápad, ale stejně jsem to udělal. Předminulou noc jsem strávil na letišti. Stálo to zato. Poznal jsem nové lidi. Dva. Novopečená manželata. A náramně jim to spolu slušelo. Jojo, ještě teď mám v hlavě vymeteno a tak raději píšu v jednodušších větách. No, proklábosili jsme se až ke čtvrt na sedm ráno, kdy hopli na autobus do Galwaye a já na Airlink do centra Dublinu. Včera jsem musel i dříve domů, protože jsem ztěžklou hlavou drtil klávesnici mého drahého pracovního nástroje. Šéf byl milostiv a tak jsem to v pět odpoledne zalomil do postele a probral se až dnes ráno… pokračování >>

Šéfa v poslední době napadají samé zajímavé věci. „Krize je krize a tak je potřeba hledat nové možnosti výdělku“, řekl mi. V tu chvíli jsem zbystřil. Po převzetí cestovky v Limericku jsem očekával něco neméně bláznivého. Když dokončil svou hlasitou úvahu, seděl jsem naproti němu se svěšenou bradou a přemýšlel, jak reagovat. Chvilku bylo trapné ticho, nervózně jsme pokukovali jeden na druhého a pak to ze mě vypadlo. „Ok.“ To bylo to jediné, na co jsem se po té smršti zmohl… pokračování >>

Šéf byl poslední dva týdny v podstatě mimo. Nejprve na dovolené ve Francii, odpočinout si u skleničky dobrého vína. S manželkou samozřejmě Ani se tady pořádně neohřál a už frčel do Anglie na pracovní setkání se zástupci jednotlivých regionů Nového Zélandu. No a minulý týden to měl samou schůzku a ve středu odletěl na inaugurační plavbu zaoceánské lodi jedné z britských cestovních společností. Loď se jmenuje Equinox, pojme až 2850 lidí a k tomu další stovky zaměstnanců mnoha restaurací, kaváren, relaxačních a zábavních center a tak dále a tak dále. Zkrátka, každá takováto loď je vlastně plovoucí město s luxusní nákupní třídou a „běžnými“ vymoženostmi každodenní potěchy. Luxusní plavbě samozřejmě odpovídá i cena, která je rovněž velmi „luxusní“… pokračování >>

To jsem takhle ráno -asi tak kolem půl jedenácté- dorazil z banky zpátky do kanceláře a koho tam nevidím. Taková zvláštní paní s britským přízvukem i manýry. Corina. Obchodní zástupkyně firmy, u které objednáváme veškeré kancelářské potřeby. To, že se vždycky objeví bez předchozího ohlášení, už jsem si dávno zvykl. Na její hranou britskou aroganci vůbec. Vše se dnes vyjasnilo, když se svěřila, že za pár dní letí na dovolenou. Do Jihoafrické republiky. Za rodinou. Inu, někdo si užívá dovolenou někde u moře nebo v horách a někdo ji tráví doma s nejbližšími. Asi je to úděl všech, kteří jsme se rozhodli žít mimo rodnou hroudu. Rozhodně si ale nestěžuju! pokračování >>

Jednoho krásného dne jsem se opět vydal na cestu do naší kanceláře v Limericku. Ačkoliv jsem se zapřísahal, že autobusem tam už nikdy nepojedu, strávil jsem podstatnou část dne na jednom z jeho zadních sedadel. Napůl mrtvý nedostatkem spánku a napůl mrtvý z té zimy, co v autobuse způsobila klimatizace. Bylo krásné ráno. Bylo jasno, téměř bez mráčků a tak jsem měl pocit, že se celý ten den prostě povede. To jsem ale ještě neměl ani potuchy o tom, že pokračování >>